Mohou alchymisté vyrobit zlato?

22. září 2010

Housenka se nemůže proměnit v nějakou dokonalejší housenku, ale jen v motýla, a stejně tak se červ nepromění v dalšího, kvalitnějšího, ale v mouchu. Dnes to zní úsměvně, ale v minulých staletích se tak argumentovalo v učených debatách.

Alchymie byla v těchto polemikách zvláštní oblastí právě jedním z cílů: umělou přeměnou obecných kovů v drahé. Nutno přiznat, že řadu staletí naprosto převažoval názor, že transmutace kovů možná je. Podporováni většinovým stanoviskem se pak mnozí pokoušeli o tento zázrak, a fakt, že se nepovedl, nebyl dlouho přijímán jako argument proti možnostem alchymie. Chyba se hledala v provedení pokusu.

V Evropě se v renesanci začaly přece jen množit pochybovačné hlasy, ale řadě z nich naslouchají historikové až dnes, kdy se začínají zřetelněji rýsovat souvislosti, v nichž byly některé názory vysloveny. Argumentem s housenkou si posloužil Thomas Erastus (1524 - 1583, ve skutečnosti Liebler nebo Lieber), teolog a lékař, profesor medicíny v Heidelbergu, a pak krátce v Basileji. Žil v době, kdy se znovu rozhořela debata o možnostech alchymie. Podobná probíhala přibližně ve 13. století. Za Erasta měla alchymie stále ještě velmi pevné postavení, jímž neotřásl jeho spis "Vysvětlení proslulé otázky zda pravé a přirozené zlato může být z obecných kovů skrze Umění vyrobeno". Uměním se mínila alchymie.

Logo

Z čeho jsou složeny kovy

Podívejme se na tématiku, do níž Erastus vstoupil. Šlo o to, z čeho jsou vlastně složeny kovy, což bylo dobré vědět k tomu, aby se dala provést jejich transmutace. Tehdejší rozšířený názor se opíral o dědictví starořecké přírodní filosofie, především o názory Aristotelovy (384 - 322 př. n. l.), že hmota je složena ze čtyř elementů, vody, ohně, země a vzduchu. Musíme tyto úvahy zjednodušit, takže jen naznačíme, že element voda měl být také v kovech, protože ty zahřáty mohou roztavené téci podobně jako voda. Ovšem alchymisté, připisuje se to arabským, rozvinuli tyto představy v tom smyslu, že z těchto elementů prý vzniká jakási "rtuť" a "síra", a teprve z nich jsou složeny kovy. Obě substance dáváme do uvozovek, abychom naznačili, že to nebyly chemické prvky, jaké pod tímto označením uvažujeme dnes. Každý kov měl svou "rtuť" a svou vlastní "síru".

V 16. století byla laboratorní technika alchymie pokročilejší než na počátcích této nauky, přesto byly možnosti dost omezené. Složení hmoty se dalo zkoumat v podstatě jejím tepelným rozkladem, zahříváním nebo žíháním. A zde jakoby alchymistům přálo štěstí, protože především při zhutňování sulfidických rud unikaly čpavé dýmy oxidu siřičitého a posléze se vytavil kov. Tedy jakoby tam byla síra, a rtuť také. Dnes víme, že síra tam byla, ale v rudě. Rtuť nebyla nikde. Nicméně se zdálo, že toto je argument ve prospěch teorie rtuti a síry.

Logo

Právě s tím, mimo jiné, polemizoval Erastus. Jeho argumentace byla prostá: jestliže se takto daří rozložit kov na jakési elementy, ten by se z nich měl dát opět vytvořit. Ale to nejde. Napsal, že se kovy sice dají rozložit, ale ve skutečnosti prý na oleje, vodu a strusku, ovšem z toho už se nedá vyrobit původní kov. Erastus se mýlil, protože ať vzniklo z kovu cokoli, ten by se dal opět vyizolovat. On ale měl jinou představu, když napsal, že si přece žádný chymik nemůže myslit, že kovy jsou opravdu složeny z těchto komponent. To by pak maso nebo sýr bylo vytvořeno z červů.

Spontánní vznik živých tvorů

To je zarážející argument, ale opírá se o názory tehdy stále sotva otřesitelné autority Aristotelovy, který soudil, že se mouchy líhnou z rozkládajícího se masa, což byla jeho představa spontánního vzniku některých živých tvorů. O to se Erastus sice opřel, ale pravil, že červi nejsou v mase obsaženi skutečně, ale potenciálně. A v tom je rozdíl. Když už se jednou objeví, nemůže z nich vzniknout zpět ono původní maso.

Jsme u jádra Erastovy úvahy, nutně poněkud zjednodušené. Podobně oněm červům jsou v kovech sice obsaženy nějaké složky, které je tvoří, ale když kov jednou vznikne, dá se nanejvýš rozložit, ale na něco jiného, než z čeho byl původně, a z těchto komponent se rozhodně nedá vyrobit jiný kov, navíc kvalitnější. A k tomu přidal výše zmíněný příměr o housence.

Logo

I z této zkrácené podoby jeho myšlenek je zřejmé, že Erastus se také mýlil, ale jeho názor, že alchymisté nemohou získat skutečné složky, z nichž je kov, byl zcela správný. A stejně tak tvrzení, že transmutace není možná, byť tento závěr opíral o směs místy rázovitých argumentů. Byl však současně teolog, což přidá ještě další hledisko jako obraz jeho doby.

Erastus totiž uzavřel tím, že tvrzení podle něhož "umění [alchymie] může dát přirozenou podobu hmotě", čímž mínil její novou podobu, tedy třeba olovu podobu zlata, by bylo totéž jako říkat, že "umění alchymie tvoří, nebo je Stvořitelem". To byla pro teologa naprosto nepřijatelná představa. Alchymisté proto nejsou podle Erasta nikým jiným než "bezbožnými podvodníky, kteří si chtějí přisvojit Boží sílu."

O Erastovi i alchymistických pokusech, jak vyrobit zlato či drahé kameny, jsme hovořili s prof. Vladimírem Karpenkem v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 4.4.2008.

autor: Vladimír Karpenko
Spustit audio