Mnichovská dohoda, syrské památky a zlato předkolumbovské Ameriky
V kanadském tisku jsme našli úvahu o mnichovské dohodě, která není jen českým národním traumatem, ale i podnětem k zamyšlení o současné politice. Povíme si také o neblahém vlivu obchodního zájmu o syrské starožitnosti a nakonec se vypravíme do bájného Eldoráda.
Mír pro naši dobu po 75 letech
Na konci září uplynuly tři čtvrtě století od chvíle, kdy chtěl tehdejší britský premiér Neville Chamberlain říci něco hezkého, aby odvrátil hněv veřejnosti, ale jediné, co se nakonec podařilo, bylo přivolání druhé světové války. Říci něco takového je samozřejmě hodně povrchní – přinejmenším je to pořádné zjednodušení. Těmito slovy začíná v kanadském deníku National Post článek maďarského rodáka George Jonase, který se v nové vlasti uplatnil jako básník, spisovatel a novinář.
Těžko říci, že by mnichovská krize mohla roku 1938 dopadnout jinak. Nikdo neví, jak by reagoval Hitler, kdyby se mu britská vláda postavila na odpor, místo aby ho usmiřovala. Kde máte záruku, že by nacisté ustoupili nebo se vzdali svého cíle odtrhnout Sudety od Československa? Učení lidé namítají, že kdyby byl roku 1938 britským premiérem Winston Churchill, válku by asi těžko odvrátil, ale možná by začala o rok později.
Když Chamberlain vydal mladou československou demokracii nacistickému dravci, zavařil si hlavně často citovaným výrokem: „Jak strašná a fantastická je představa, že bychom tady měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu, který v daleké zemi vedou lidé, o kterých nic nevíme.“
Nešlo o zeměpisnou ani kulturní vzdálenost, protože střední Evropa nebyla jiná galaxie. Chamberlainův snobský vtípek byl jen vědomý nebo impulzivní pokus ospravedlnit zradu. Válka, kterou se cítil zavázán vyhlásit nacistickému Německu o rok později, byl stejně strašný a fantastický spor, kterému se snažil vyhnout rok předtím.
Bylo od něj hanebné vrátit se z Mnichova a mávat kouskem papíru s Hitlerovým podpisem, který nazval mírem pro naši dobu, anebo to byla pouhá naivita? Etnická německá většina v Sudetech toužila po připojení k Německu stejně, jako si tehdy přáli Rakušané.
Byl to akt jejich národního sebeurčení a zároveň uvolnění napětí, takže to spoustě lidem připadalo jako prozíravý státnický čin v duchu amerického prezidenta Wilsona, který po první světové válce hlásal zásadu sebeurčení jako důvod ke změně mapy Evropy. Byl to jeden z válečných cílů Spojených států a nikdo netvrdil, že nebude platit pro Němce.
O naivitě můžeme mluvit, když víme, jak to všechno dopadlo. Ukázalo se, že bylo naivní myslet si, že Hitler se omezí na Sudety, jak sliboval v Mnichově. Ale právě tak naivní byl britský premiér Churchill a americký prezident Roosevelt, když si mysleli, že se Stalin omezí na to, k čemu se zavázal v Jaltě. Bylo to stejně naivní nebo možná stejně cynické.
Chamberlain, který bývá líčen jako zbabělec a důvěřivý trouba, měl jen smůlu, že žil v obludné době, v níž neobstálo mnoho vůdčích politiků. Hezká slova mohou uklidnit veřejnost, ale i povzbudit násilníka, a státníci proto pronášejí usmiřující i provokativní věty stejně obezřetně. Obojí může být osudné.
V Chamberlainově době nevycházel problém zrady z britské odpovědnosti za ochranu cizinců ve vzdálené zemi, ale i z jeho povinnosti chránit zájmy Britského impéria a jeho spojenců. Hitler v době Mnichova nedodržel nic – zavrhl versailleskou smlouvu, která ukončila první světovou válku, vyvedl Němce ze Společnosti národů a navzdory smlouvám znovu vyzbrojil Německo.
„Pořád se navážíme do Chamberlaina a přitom děláme totéž,“ řekl jsem jednomu kanadskému činovníkovi, „rodina severokorejského Kima má jadernou bombu, a íránští ajatolláhové ji budou mít brzy také. A přesto pořád vyjednáváme. Obama je Chamberlain na třetí.“
„Když to vezmeme kolem a kolem,“ odpověděl činovník, kterého nebudu jmenovat, protože není oprávněn povídat si novináři, „nakonec záleží jen na tom, že buď věříte ve vyjednávání, nebo ne. A pokud ne, tak buď půjdete do války za to, co chcete, nebo se smíříte s tím, že to nedostanete. Co jiného vám zbývá?“
„Sankce?“ zeptal jsem se a dostal jsem odpověď, že je to jen válka bez střílení. A protože jsem měl vždycky za to, že střílení je na válce to nejhorší, pomyslel jsem si, že je to ohromný rozdíl, ale technicky vzato má pravdu. Hospodářská blokáda země je právě tak válečný akt jako bombardování, a sankce dovedou být možná účinnější než bomby. A tak jsem se ho zeptal, jestli by vyjednával s novým íránským prezidentem Hassanem Rúháním.
Odpověděl mi, že určitě. Pokud je Barack Obama ochoten sejít se s Rúháním, a to on podle komuniké Bílého domu je, tak na tom bezejmenný kanadský činovník nic nezmění. A ještě dodal, že dává přednost špatné dohodě před dobrou válkou.
Pomyslel jsem si, že stejný postoj zaujal Chamberlain. A právě v tom je problém, protože jenom dobrá dohoda je lepší než dobrá válka. Špatná dohoda, jako byla mnichovská smlouva, jen předehra takové nebo onaké války. Je to odklad toho, co určitě přijde.
Nekupujte starožitnosti ze Sýrie
Občanská válka v Sýrii má na svědomí nejen životy lidí, ale i její památky, které patří do kulturního dědictví celého světa. Korejský deník Korea Herald přetiskl článek, který připomíná, že Sýrie je pokladnice dějin.
Damašek, Aleppo, Palmyra a téměř deset tisíc jiných archeologických nalezišť svědčí kulturní historii, kterou lze sledovat několik tisíc let. V zemi, která se dnes jmenuje Sýrie, žili a bojovali Řekové, Římané, Peršané, křesťané i muslimové. Zmocněnec OSN pro Sýrii Lachdar Brahímí řekl na nedávném zasedání UNESCO, že jen málo zemí světa má takové kulturní bohatství a tak slavnou minulost. Syrské památky vyprávějí, jací jsme všichni jako lidé, protože jsou to věci, které tvořily a stále tvoří lidskou civilizaci.
Mince, šperky, plastiky a jiné předměty ze syrských nalezišť jsou mimořádně krásné, a proto jsou terčem dychtivého zájmu sběratelů. Syrské právní předpisy reagují na škody způsobené amatérskými vykopávkami, které byly zdrojem výnosného obchodu, a proto už roku 1963 zakázaly neoprávněné kopání a vývoz starožitností. Přesto už před začátkem bojů v Sýrii neexistoval legální obchod s nedávno vyloupenými kulturními poklady. Občanská válka poskytla jejich plenitelům i chamtivým kupcům dosud nevídanou příležitost.
Všech šest syrských nalezišť, zařazených do světového kulturního dědictví, je nyní poseto jámami, které vykopali loupežníci hledající věci, které by se daly zpeněžit. Stovky jiných dávných měst a pohřebišť jsou samý kráter, takže na leteckých snímcích pořízených bezmocnými archeology vypadají jako povrch měsíce, ale fotografování loupeže nezastaví.
Od roku 2011, kdy v Sýrii vypukly boje, vyšetřovatelé našli stovky syrských starožitností na libanonském a tureckém černém trhu. Je to první článek řetězu obchodů, které vedou často do Spojených států a do Evropy. Americké ministerstvo zahraničí nedávno vydalo červený seznam kategorií podezřelých předmětů pocházejících ze Sýrie.
Pokud máte zájem o starožitnosti, nemusíte se vypravit do tajných skladů v libanonském Bejrútu. Stačí se připojit na internet, kde za 119 dolarů pořídíte minci vyraženou v roce 150 před Kristem pro seleukovské vládce helénistické říše, rozprostřené od východního Středomoří po severozápadní Indii. Razírna mincí byla v kdysi kvetoucím městě Apameji.
Nyní je to vyrabované archeologické naleziště na syrském venkově, ležící severně od města Homsu, odkud není daleko do Libanonu. Internetová stránka nabízející zmíněnou minci, informuje kupce, že je pokryta zelenavou zemitou patinou s několika menšími usazeninami. Takové zbarvení a usazeniny znamenají, že mince byla vykopána nedávno, a je téměř jisté, že pochází z ilegálních vykopávek.
Rabování kulturního dědictví zřejmě probíhá takto. Starožitnosti jsou zvláště zranitelné v době bojů, kdy úřady nezasahují a zemi sužuje chaos. Loupežení láká všechny strany konfliktu, od válečníků, kteří potřebují peníze na svůj boj, až po civilisty, jejichž obvyklé zdroje příjmů zničila válka. Můžeme soucítit s loupežníky, kteří chtějí jen přežít, ale ať je jejich motivace jakákoli, surové vykopávky zničí mnohem více hodnot, než kolik jich objeví.
Existuje jednoduché řešení – nenakupujte starožitnosti ze Sýrie. Jejich hlavním cílem jsou Spojené státy. Američané mohou vytvořit trh s pašovanými starožitnostmi a podporovat loupežení, nebo ho mohou zastavit. Vybíjení slonů výrazně ustoupilo, když se rozhodli, že krása slonoviny neomlouvá surovosti, které ji dostali na trh. Přestali jsme kupovat slonovinové knoflíky, figurky a jiné drobnosti, které jsou příliš malé na to, aby něco změnily – ale stalo se to. Potřebujeme stejný postoj, když nás láká starobylá mince, soška nebo šperk.
Někteří sběratelé se namítají, že ilegální vykopávky zachraňují starožitnosti, protože jim poskytují stejně jako uprchlíkům nový domov za hranicemi Sýrie, která tone ve zkáze a nejistotě. Ale takový postoj je jen motorem tržních sil, jejichž výsledkem je rabování. Součástí vývozu údajně zachráněných starožitností je ničení jejich archeologického kontextu a všech dalších předmětů, které postrádají krásu požadovanou na trhu. Když se jejich kontext zničí, ztrácí se možnost pečlivého studia, které odhaluje stopy starobylých civilizací.
Bez viny nejsou ani sběratelé, kteří vezmou za bernou minci obchodníkovo tvrzení, že dotyčný předmět byl legálně vyvezen ze Sýrie před rokem 1963. Víme, že na černém trhu jsou k dostání skvěle padělaná vývozní povolení, která dodají uloupeným starožitnostem auru zákonnosti.
Nejlépe je proto nekupovat starožitnosti zejména ze Sýrie nebo odkudkoli, kde kulturní dědictví ohrožují vnitrostátní konflikty. Platí to hlavně o Iráku, Afghánistánu a v poslední době i o Egyptě, kde bylo letos v srpnu ve městě Maláwí přepadeno a vybrakováno archeologické muzeum. Pachatelé tam vykradli starožitnosti a spálili mumie.
Mezinárodní společenství se snaží zastavit zabíjení a všudypřítomnou zkázu v Sýrii, ale každý s nás může snadno pomoci tím, že si něco odepře – to znamená, že nebude kupovat syrské starožitnosti, i když jsou překrásné. Pokud chceme zachovat kulturní dědictví Sýrie a světa, měli bychom si pamatovat pravidlo, že tam, kde chybí trh, se rabování nevyskytuje.
Zlato předkolumbovské Ameriky
Před zahájením výstavy v Britském muzeu hledala dopisovatelka londýnského listu Evening Standard ztracené bájné město zlata a zjistila podstatu legendy v podobě vynikajícího uměleckého řemesla. Cesta za dávnou, ale vytrvalou legendou o říši třpytivého zlata zvané El Dorado začínala u jezera Guatavita ležícím na vrcholku hory.
Místo leží asi 56 kilometrů od kolumbijské metropole Bogoty a musíte se tam prodrat lesem. Když tam Louise Juryová dorazila, našla za šedého dne, kdy se z oblohy řine déšť, pokojné kouzelné místo. Ale jestli někde španělské konkistadory lákalo riskovat život a hledat bohatství, pak to bylo toto jezero. Zvláštní obřady, které se tu odehrávaly, přesahovaly všechno, co si dokáže představit horečná evropská fantazie.
Cílem výstavy je přesně to, co říká její název – chce nahlédnout za mýtus a vyprávět skutečný příběh o dávné zemi a nejzručnějších zlatnících, jaké kdy svět viděl. K vidění bude sto kolumbijských pokladů a dalších dvě stě předmětů z největší světové sbírky předkolumbovského zlata v Museo del Oro v Bogotě. Báje o El Doradu – něco jako zlatý muž nebo zlatá říše – si podrobila mysl Evropanů, když se před pěti sty lety po jejich vpádu do Jižní Ameriky rozšířily historky o kolumbijském zlatě. Ale skutečnost je ještě zajímavější.
Legendární zlatá města vyhlížejí dost všedně ve srovnání s obřadem, který domorodý národ Muisca provozoval na jezeře Guatavita. Španělský kronikář Juan Rodríguez Freyle ho líčí asi takto – při volbě nového vládce byl kandidát pokryt zlatým prachem, zavezen na jezero na voru a u jeho nohou byly nakupeno zlato a smaragdy. Když dosáhli středu jezera, poklad byl vhozen do vody jako oběť bohům.
Když konkistadoři jezero v roce 1545 vysušili, byli bohatě odměněni. Podrobný výčet hovoří o 6000 nákladech na oslech, což je asi 36 tun. A jelikož se museli podělit se španělskou korunou, která nařídila hon za zlatem, je možné, že odhad pokladu je podhodnocen.
Tento nález legendu jen umocnit a nastalo zoufalé hledání El Dorada, na jehož počátku bylo zkreslení rituálů, fakt je, že zlata byl nadbytek. V roce 1627 vzpomínal žebravý mnich Pedro Simo, že „nebylo žádného Indiána ani ženy, která by neměla šperky, náušnice, náhrdelníky, čelenky, koruny, kruhy do rtů a drahokamy.“ V zemi, která je nyní známá jako Kolumbie, žilo dvanáct různých národů a všechny skvěle ovládaly zlatnické řemeslo dva tisíce let předtím, než tam dorazili Evropané.
Zlato bylo významné kvůli svému spojení se sluncem a hrálo velkou roli v obřadech. Důležitý byl jeho třpyt. Zlato nebylo důležité kvůli své ekonomické hodnotě ani jako měna. Více než polovina zlata, kterou vyrobili Muiscové, existovala ve formě obětin, které byly pohřbeny v jezerech a jeskyních, když bylo zle a bylo třeba obnovit rovnováhu kosmu. Obětovaly se věci, které byly pro lidi nejcennější.
Spousta z těchto votivních darů neboli tunjo bude na výstavě v Britském muzeu, která se soustřeďuje na řemeslnou zručnost šesti národů – Quimbaya, Calima, Tairona, Tolima, Zenú a Muisca. Na výstavě jsou i ozdoby nošené na těle jako kroužky, náušnice, hrudní pláty nebo čelenky – mají velmi často podobu zvířat a ptáků.
Když jejich nositel žvýkal listy koky smíchané s páleným vápnem z ozdobných nádob známých jako popora, nebo vypil fermentovaný kukuřičný nápoj zvaný chicha, proměnil se ve zvíře nebo ptáka a získal jeho schopnosti. Jaguáři byli silní a netopýři, oblíbení u lidu Tairona, uměli létat vzhůru nohama a viděli v noci. Lidé v transu propojili přírodní a nadpřirozený svět, což jim dodávalo sílu při rozhodování.
Různé národy měly různé styly, které poznáte podle jejich výrobků. U národa Tolimů jsou to velmi stylizované abstraktní vzory. Národ Zenu zobrazoval aligátory, humry a brodivé ptáky žijící ve složité soustavě kanálů, která zkrotila jeho bažinatou domovinu. Lidé z národa Calima byli mistrní zlatotepci a Muiscové a Quimbayové ovládali metodu ztraceného vosku ve dvojité formě, kde se vnitřní vrstva vosku rozpustila a dovnitř nateklo rozpuštěné zlato. Nádherným příkladem, který Kolumbijci nechtějí zapůjčit do ciziny, je malý zlatý vor, který ukazuje obřad Guatavita.
Tuto společnost chápeme jen velmi omezeně, protože neznala písmo a zdejší archeologie je na začátku. O spoustě věcí pořád ještě nevíme. Španělé spálili jako nekřesťanské věci většinu obřadních oděvů a péřových ozdob hlavy. Skvosty jako metr vysoká socha ze San Agustinu se mimo Kolumbii téměř nevyskytují.
A nejde jen o zlato – řada jiných exponátů je stejně podmanivá. Patří sem svérázné keramické figurky, na nichž je patrno, jak kolumbijské národy nosily své šperky a ozdoby těla. Všechny tyto předměty byly běžně pohřbívány se svými vlastníky v mohylách stíněných stromy, jejichž větve byly ověšeny zlatem.
Po dobytí dnešní Kolumbie řada jejích národů vymřela na zavlečené choroby a jejich sídla zmizela – slavné ztracené město Tairona bylo objeveno uprostřed lesa až roku 1975. Dávné obřady se rychle vytratily a Španělé roztavili všechno zlato, na které přišli, a posílali ho domů. Naštěstí nenašli všechno. Výstava Za hranicemi El Dorada aneb moc a zlato dávné Kolumbie bude v Britském muzeu otevřena od 17. října do 23. března.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
