Minulost dožene každého, i bádensko-württemberského premiéra

Zejména pak konstatováním, že "Hans Filbinger nebyl žádným nacionálním socialistou, naopak že byl protivníkem nacistického režimu". Okamžitě to vyvolalo i na německé poměry nevídaný politický skandál, kterým se dodnes zabývají politici a sdělovací prostředky. Oživila se tak aféra, vyvolaná před třiceti léty, kdy spisovatel Rolf Hochhut konstatoval, že vyznamenáními a čestnými doktoráty ozdobený Hans Filbinger patřil mezi "strašné právníky", vynášejícími ještě v agónii Třetí říše rozsudky smrti. Filbinger se vydával za příslušníka katolické mládeže, která byla v roce 1939 prohlášena za "nepřítele státu". Ve skutečnosti, jak se zjistilo, byl příslušníkem SA. V roce 1937 vstoupil do NSDAP, což mu umožnilo započít svou právnickou cestu. V roce 1940 nastoupil u Kriegsmarine, kde tři roky poté pracoval jako poručík vojenské justice. O tomto úseku svého života prohlašoval, že tak činil z donucení, a proto se dvakrát pokoušel být převelen k službě u ponorkové zbraně, ale marně. Nakonec svou kariéru podle svého vyjádření ukončil v Norsku, kde padl do britského zajetí.

S tímto životopisem zahájil poválečnou politickou kariéru v řadách Křesťansko demokratické unie CDU, do které vstoupil v roce 1951. Tím si otevřel cestu k raketovému politickému vzestupu ve spolkové zemi Badensko-Württembersko. V roce 1966 to dotáhl na zemského ministerského předsedu. Měl naději stát se i spolkovým prezidentem, protože se s ním počítalo jako možným kandidátem na tuto nejvyšší funkci. Jako blesk z nebe však přišlo Hochhutovo odhalení a jeho politická kariéra se zřítila jako domeček z karet a musel se vzdát všech funkcí včetně místopředsedy CDU. Marně se hájil vysvětlením, že "co tenkráte bylo právem, nemůže být dnes bezprávím" a že jako soudce postupoval podle zákoníku z roku 1872 a nikoliv podle nacistického práva. Odhalená skutečnost byla však daleko děsivější. Poté, co byl na jaře 1943 odvelen jako štábní soudce říšského válečného námořnictva, účastnil se nejméně 230 trestních případů. Prokazatelně z toho v šesti případech se jednalo o tzv. hrdelní zločiny. Ve dvou případech Filbinger figuroval jako zástupce obžaloby a ve dvou jako předsedající soudce. Jako náhradní žalobce se účastnil procesu proti 21 letému námořníkovi Walteru Grögerovi, který za zběhnutí byl na jeho návrh odsouzen k trestu smrti. Ačkoli to bylo již ke konci války, tehdejší velkoadmirál Karl Dönitz zamítl žádost o milost a 16.března 1945 byl popraven. Velitelem popravčí čety byl samotný Filbinger. Aby toho nebylo dost, tak ještě čtyři týdny po skončení války odsoudil 1.června 1945 k třinácti měsícům vězení jistého nadporučíka Petzolda za to, že se vzdálil od své jednotky.

Filbinger se hájil tím, že nemohl jinak a že v případě k smrti odsouzeného vojenského kaplana Möbiuse se mu podařilo na jaře 1945 na základě obnoveného procesu prosadit jeho osvobození.

Jak se ukázalo, ještě desetiletí po Filbengerově pádu tato aféra nezapadla, i když někteří křesťansko demokratičtí politici se jej snažili rehabilitovat. Sedmkrát - z toho čtyřikrát po jeho pádu - jej jmenovali do sboru volitelů spolkového prezidenta. Když u příležitosti 90. narozenin Filbingera v září 2003 uspořádala tamní zemská vláda CDU a FDP oslavu v Ludwigburském zámku, stáli před jeho branami demonstranté. Předsedové sociální demokracie a zelených se odmítli zúčastnit slavnostního přijetí. Ministerský předseda Günther Oettinger však tyto varovné signály nevzal na vědomí a po úmrtí Filbingera uspořádal nyní státní akt, na němž pronesl tato osudná slova: "Hans Filbinger nebyl žádným nacistou. Neexistuje rozsudek od Hanse Filbingera, kterým by člověk přišel o život. Byl zemským otcem v nejlepším slova smyslu".

Oettigerovo vystoupení se považuje za více než nešťastné, protože se stalo právě v době, kdy Německo předsedá zemím Evropské unie, z nichž většina má neblahé zkušenosti s nacistickou érou. Navíc to vyvolalo vnitropolitické napětí, které nemohla přehlédnout ani spolková kancléřka, o které se navíc vědělo, že nemá žádné sympatie k Filbingerovi a odmítla být s ním na jednom snímku při volbě spolkového prezidenta v roce 2004. Nemohl být proto překvapen, když mu telefonicky sdělila, že by si přála, aby se vedle ocenění jeho životních zásluh hovořilo i o jeho činnosti v době nacionálního socialismu. Je nutno brát ohled na city obětí a postižených. Následná neutuchující kritika nyní Oettlingera donutila, že se snaží veřejnost přesvědčit, že "byl špatně pochopen a nebylo jeho úmyslem zločiny nacionálního socialismu relativizovat." Na kritiku šéfa sociální demokracie Kurta Becka, že svým vystoupením vědomě začal lovit ve vodách pravicových extremistů, prohlásil, že "to nebylo jeho úmyslem" tím spíše, že s touto okrajovou politickou scénou nemá nic společného. Badensko-württemberského ministerského předsedu však nyní zřejmě čekají v Berlíně těžké časy. Bude muset obhajovat svou funkci předsedy komise pro federalistickou reformu a pokusit se získat zpět své dobré jméno. Že si to uvědomuje, ukázalo i jeho rozhodnutí na poslední chvíli zrušit cestu do Říma u příležitosti osmdesátin papeže a neopouštět v této době svou rodnou zem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .