Ministr Ripka věřil, že se jde se Sověty dohodnout. Po únoru 1948 skončil v exilu

Do dějin se zapsal jako jeden z ministrů České strany národně socialistické, kteří v únoru 1948 podali demisi, což nakonec vyústilo v převzetí veškeré moci v zemi komunisty. Huberta Ripku připomene repríza pořadu Archiv Plus.

Studia a novinařina

Hubert Ripka byl synem lichtenštejnského nadlesního z Kobeřic u Slavkova na Moravě. Na gymnáziu byl Ripka žákem Aloise Jiráska, na filosofické fakultě, kde si jako obor zvolil historii, byli jeho profesory Josef Pekař, Josef Šusta a Kamil Krofta. 

Čtěte také

Neznámé tváře února 1948. Poslechněte si čtyři příběhy aktérů komunistického převratu. Před 75 lety stáli ve stínu mocných

Kariéra úředníka ho ale nelákala, proto v roce 1925 nastoupil do deníku Národní osvobození, jehož byl parlamentním zpravodajem a zároveň vedoucím vnitropolitického zpravodajství. V roce 1930 pak přešel do Lidových novin, kde měl na starosti zahraničně politické komentáře.

Od dvacátých let podnikal Ripka pravidelné cesty do Francie, Jugoslávie, Rumunska, Polska a opakovaně navštívil i Sovětský svaz. Byl považován za předního znalce jihoslovanských a ruských poměrů.

U Národních socialistů

Politické směřování Ripky bylo sice zpočátku orientováno na národní demokracii, v polovině dvacátých let ale zakotvil u národních socialistů. V této straně se rychle sblížil s tehdejším ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem.

Čtěte také

Edvard Beneš byl složitá osobnost žijící ve složité době. A měl často smůlu, hodnotí britský historik

Ripkův evropský rozhled, mimořádné znalosti a schopnost vyjednávat Beneš ocenil a zejména ve třicátých letech jej pověřoval neoficiálními a často delikátními zahraničními misemi a sondážemi.

Takto například tři dny před Mnichovskou konferencí odletěl Hubert Ripka do Paříže s posledními Benešovými návrhy na řešení krize, které ale nebyly akceptovány. Ihned po podpisu dohody se vrátil do Prahy a rezolutně vystupoval proti jejímu přijetí.

Do exilu a domů

Hubert Ripka byl jedním z prvních, kteří po okupaci pohraničí nacistickým Německem odhadli budoucí vývoj a už 10. října 1938, dva týdny před Edvardem Benešem, odešel z Československa - nejdřív do Francie, po jejím pádu do Anglie. Od října 1941 tu zastával funkci státního ministra v ministerstvu zahraničních věcí a byl nejbližším spolupracovníkem Jana Masaryka.

Čtěte také

Jan Masaryk v únoru 48: Demisi nepodal, i když s ním byla domluvená. O bezpráví věděl, říká historik

Když se blížilo osvobození, Ripka byl Benešem pověřen, aby v posledních dnech války reprezentoval vládu v Londýně. V této době také vyvíjel horečnou diplomatickou aktivitu, směřující k dojednání osvobození Prahy americkou armádou, která se již nacházela na části osvobozeného Československa. Vzhledem k dohodě mezi Američany a Sověty byly ale všechny jeho pokusy marné.

Na rozdíl od prezidenta a drtivé většiny ministrů neodjel Ripka v březnu 1945 do Moskvy a následně do Košic a do republiky se vrátil po více než šesti letech až 17. května 1945 – už coby ministr zahraničního obchodu.

Druhý exil

Hubert Ripka skutečně věřil, že se Sověty je možné se dohodnout. Jednostranné smluvní spojenectví osvobozeného Československa se Sovětským svazem chtěl vyvážit novou spojeneckou smlouvou s Francií. Veškeré jeho snahy o její uzavření byly ale marné.

Hubert Ripka jako autor knihy Únorová tragedie|foto:Nakladatelství Atlantis

O Ripkovi se mluvilo jako o možném nástupci Edvarda Beneše v prezidentské funkci. V únoru 1948 patřil k hlavním iniciátorům demise ministrů demokratických stran. Spoléhání na prezidenta Beneše a prakticky nulová aktivizace příznivců demokratických stran ale umožnily razantní nástup komunistů, kterému Beneš nedokázal čelit, a oni převzali moc ve státě.

Pod novou komunistickou vládou žil Ripka v jakémsi domácím exilu. Pak pro Ripku přiletělo z Francie letadlo, které jej vyzvedlo na Plzeňsku na místě jeho ilegálního pobytu; rodina se za ním dostala o několik dní později na falešné francouzské diplomatické pasy.

Poslechněte si celý příběh ministra Ripky. Ve druhé části Dokumentu Plus se Hana Vohryzková zamyslí nad soužitím Čechů, Slováků, Němců a Židů po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 v repríze pořadu Historie věčně živá.