Ministr financí musí resorty krotit. Ty to zkouší jako na perském trhu, glosuje ekonom Mertlík

Schodek rozpočtu by měl být o 45 miliard korun vyšší než ten letošní, a to ve výši 286 miliard korun. Deset miliard oproti plánu půjde ještě do dopravní infrastruktury. Je také možné, že se do rozpočtu promítne vyjednávání s odbory o platech ve veřejné sféře. Jak těžké je pro ministra financí vyjít vstříc resortům, a přitom uvažovat o tom, jak udržitelné mají být třeba rozpočtové schodky?

Vždycky je to do jisté míry obtížné. Záleží na konkrétní politické situaci, jaká je struktura vlády, z kolika stran se skládá, jak silná je ve vztahu k opozici, čili jakou pozici má v Parlamentu a podobně.

Čtěte také

Horská: Od politiků je velmi nezodpovědné lidem lhát, že lze mít nižší daně a stejně kvalitní stát

Ale obecně platí, že požadavky resortů jsou obvykle vyšší, než jaké jsou možnosti vlády, respektive makroekonomické možnosti pro nějaké rozumné národohospodářské politiky nebo fiskální politiky.

Proto vždycky ministr financí musí, řekněme, resorty krotit. Do jisté míry je to také hra. Ministři často vědí, že jejich nároky jsou nadměrné, ale zkouší to jako na perském trhu. To je, myslím, vcelku normální postup ve všech vládách.

Řekl bych, že zásadní je, jakým způsobem ministerstvo financí pracuje, a to je etablováno po generace v českých podmínkách. Na prvním místě se schvaluje rozpočtový rámec.

Čili řekne se, jaký je celkový obzor národohospodářské politiky, jaký má být deficit, respektive jaký má být výsledek hospodaření, jaké příjmy, výdaje. Potom se s tím pracuje na výdajové straně.

Když to uvedeme na konkrétním příkladu, pokud ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS, kandiduje za Spolu) uvedl, že se navýší výdaje na dopravní infrastrukturu o desítky miliard oproti původní verzi rozpočtu, má šanci ještě odněkud ubrat a nenavýšit deficit?

Takhle detailně to říct nemohu, protože samozřejmě ta „střeva“ neznám, ale obecně ta šance samozřejmě vždycky je. Otázka je, zda to je na úkor, řekněme, i méně nějaké bubliny, nějakých nadnesených výdajů, anebo zda to takříkajíc tne do živého. To je prostě věc ocenění lidí, kteří skutečně vidí detaily rozpočtu.

Volební cyklus

Není rozpočet šitý příliš horkou jehlou, když se dokončuje vysloveně pár dní před volbami? Ptám se třeba i s ohledem na to, že ještě nevíme, jak dopadla vyjednávání s odboráři, jak se do rozpočtu promítnou jejich nároky na platy ve veřejné sféře.

V současnosti máme volební cyklus takový, že volby probíhají na podzim, v podstatě v době, kdy probíhá zároveň schvalování státního rozpočtu. To samozřejmě z hlediska plánování není dobře. Není to dobře ani pro končící vládu, natož pro tu budoucí, kterou v téhle chvíli neznáme.

Čtěte také

Výdaje, to nám jde. Ale daně nechceme mít dost vysoké, abychom si to mohli dopřát, říká ekonom Janský

Proto je vcelku normální, že když vláda posléze po volbách není shodná s tou předchozí, byť to třeba může být opět koaliční vláda i třeba s účastí stejných stran, ale v jiném složení, tak se rozpočet upravuje. A pak se to třeba nestihne a je nutnost krátkého provizoria.

Kdyby volby byly třeba v červnu, jak to bývalo v minulosti, tak by to asi bylo pohodlnější. Na straně druhé stejnou situaci má celá řada jiných zemí na světě. Politický cyklus žije svým životem a na rozpočet nebere takový ohled v tomhle směru.

Já bych nicméně ještě řekl ale jednu podstatnou věc. Tato vláda se neustále potýká s tím hříchem, na kterém se podílela, a tím je zrušení takzvaného zdanění superhrubé mzdy. To byl výpadek v rozsahu, řekněme, 1,5 procentního bodu na příjmové straně rozpočtů.

Čtěte také

O rozpočtu se jedná za zavřenými dveřmi, zlobí se Nacher. Nový: Čekali jsme na srpnové prognózy

Letos jsme se dostali do situace, kdy už jsou běžné úspory velmi omezené. Nemají tnout do živého. Česká republika naráží na to, že má rozpočtové příjmy příliš nízké.

V této chvíli to je nějakých 34 procent hrubého domácího produktu. V roce 2018, kdy to bylo na maximu – a tehdy se někdy prováděl ten škrt – to bylo 35,5 procent. Ten 1,5 procentního bodu, což je nějakých 120 až 130 miliard korun, tam prostě chybí.

Doplním, že superhrubá mzda by alespoň podle odhadu ekonoma Petra Janského přidala do rozpočtu až 150 miliard korun, což je zhruba polovina deficitu.

Je to tak.

Pokud uvažujeme o příslibech vlády například ve vztahu ke školství, myšlenka, že učitelé budou mít 130 procent průměrné mzdy, se nakonec nenaplnila. Měl by z vašeho pohledu příští kabinet dotáhnout tenhle slib?

Určitě by to bylo žádoucí. Je řada zemí, kde jsou učitelé velmi dobře placeni a je to prestižní povolání. Často se uvádí jako příklad Finsko, ale těch zemí je víc. Na straně druhé je třeba říci, že takových potřeb je v národním hospodářství celá řada.

Čtěte také

iROZHLAS

Učitelům vzrostou platy o 7 procent, asistentům o 2000 korun, dohodl se ministr Bek s odbory

Byla tady zmíněna dopravní infrastruktura, ale podobné případy podfinancování najdete i v řadě dalších oblastí jak ve veřejné sféře, tak v různých infrastrukturních službách. A řeč byla samozřejmě také o bezpečnosti jak vnější, tak vnitřní.

Osobně se domnívám, že běžnými úsporami se k řešení těchto problémů neproškrtáme. A to, co skutečně chybí České republice na prvním místě v této chvíli z hlediska fiskální politiky, je rozsáhlá reforma příjmové strany státního rozpočtu, kde jde jednak o celkové příjmy, ale také o strukturu, kde notoricky zdaňujeme práci významně víc než kapitál.

Není to obvyklé v mezinárodním srovnání, není to dobře. Unikají nám jako státu úplně zbytečně významné prostředky. A to je jenom jeden z příkladů.

Poslechněte si rozhovory s bývalým ministrem financí Pavlem Mertlíkem a ekonomem Alešem Bělohradským ze záznamu v úvodu článku.