Ministerstvo zdravotnictví i vláda diskutují o novém transplantačním zákonu i o zdravotnictví jako celku

Avšak aby se zástupci lékařů nevraceli s prázdnou, ministryně Součková přislíbila, že platy prý porostou - měly by se výrazně zvýšit. Okolnosti tohoto významného zvýšení nebyly prozrazeny, ani jeho předpokládaná cílová hodnota - a však slib beze sporu zní pěkně; z tohoto hlediska se Marie Součková jako schopný politik opravdu projevila,. A to v duchu tradičního politického hesla: "Nikdo vám nemůže dát víc, než my vám můžeme slíbit."

Méně obratný politik by zřejmě začal lékařům vysvětlovat, že česká společnost si prozatím nemůže dovolit lékaře lépe zaplatit. Když byl současný prezident lékařské komory David Rath ještě velmi hlasitým zástupcem odborového klubu, tehdejší politikové s ním bohužel takto jednali, což se jim nevyplatilo. Postupně museli odejít, neboť jak znělo oficiální vysvětlení, nezvládli komunikaci s lékařskou veřejností. Mluvíme ovšem o době, kdy průměrný plat lékaře byl pod úrovní průměrného platu v ČR, což (nutno uznat) byla do nebe volající ostuda. Nyní se situace přece jen změnila a zasloužili se o to i lékařské protesty. Nynější plat lékaře je podle posledních údajů 30 tisíc korun. To je na poměry EU pro lékaře ještě částka víceméně směšná, ale dáme-li ji do souvislosti s platy v dalších oborech a s výkonností české ekonomiky, není to zase tak špatné. Jde o dvojnásobek platu průměrného, zatímco EU vymezuje u lékařů plat ve výši až čtyřnásobku průměrného platu. Někdejší odborový klub žádal trojnásobek průměrného platu.

Čeští lékaři by si beze sporu zasloužili podobné platy, jako jejich kolegové v EU, je ale samozřejmě otázka, kde na to vzít. Ministryně zdravotnictví Součková zatím slibuje, protože to koneckonců nic nestojí. Její recepty, jako je zvýšení daní nebo koruna z krabičky cigaret to ale zřejmě nevyřeší. Přímé prostředky ze základního státního rozpočtu by přece neměly tvořit základ příjmů lékařů. Většina českého zdravotnictví je financována odděleně od státního rozpočtu, byť pod garancí státu, a to prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Ty by měly zajišťovat, že ve zdravotnickém oboru budou platit, byť ve specifické formě, základní pravidla tržního hospodářství. Zejména pravidlo že není možné spotřebovat více než se vydělá.

Ministryně Součková ostatně v duchu tohoto pravidla dosti nevybíravě odmítla žádost ostravského střediska záchranné služby, které žádalo ministerstvo o peníze, protože prý - jak to půvabným českým slovem nazvali jeho pracovníci - "podfinancováno". Záchranáři byli včas upozorněni, že letos musí šetřit - "nemáme bohužel k dispozici žádné rezervní prostředky", vzkázala nekompromisně ministryně tváří v tvář argumentům, že v Ostravě zřejmě nebudou jezdit sanitky, hejtman vyhlásí stav ohrožení.

Rezervní prostředky nemá stát ani zdravotní pojišťovny ani na požadované zvýšení platů. A však nyní by už bylo načase se ptát, zda-li při současném (docela slušném) průměrném platu je vhodné ještě hovořit o plošném zvyšování. Mnohé nemocnice a zdravotnická zařízení se již nyní chovají tržně a efektivně a odměňují své lékaře podle toho, jak pracují. O tom ostatně svědčí rozpětí platů mezi různými nemocnicemi.

Dále by bylo dobré se zajímat, do jaké míry je vhodná spoluúčast pacienta na svém léčení. ČSSD je tvrdým a někdy zcela demagogickým zastáncem tzv. bezplatného zdravotnictví. Nehodlá o něm diskutovat ani ve chvíli, kdy účast pacienta by byla racionální a on sám by měl zájem. ČSSD tak zastává ideu bezplatného zdravotnictví i proti vůli pacienta.

Druhým aspektem je struktura zdravotnických rozpočtů. Je např. známo, že v ČR je nadprůměrná spotřeba léků. Farmaceutická lobby totiž funguje velmi dobře a velmi tržně, takže peníze, které chybějí v peněženkách lékařů, se objevují ve ziscích příslušných firem a jejich dealerů. Šetřit by samozřejmě bylo možné i na jiných místech, často absurdní argumentace, proč musí být na malém území hned několik nemocnic, je toho mimovolným důkazem. Podobně jsou na tom zdravotní pojišťovny. Jejich paláce a průměrné platy jejich pracovníků ostře kontrastují s nedostatkem prostředků na ocenění práce lékařů. Lépe je na tom prostě tradičně ten, kdo peníze rozděluje než ten, na koho jsou vybírány.

Lékařská komora má beze sporu pravdu, že práce českého lékaře je neustále podhodnocena. Opatrná by ale měla být v argumentech, že v případě plošného nezvýšení platů budou lékaři odcházet do zahraničí. Spíše by lékařská komora měla předložit objektivní čísla, zda-li např. zaměstnaných lékařů není nadbytek a zda-li je jejich práce opravdu efektivně využita. Např. stálý povzdech lékaře, že musí kromě své práce vyplňovat ještě řadu papírů, je příznačný! Toto přece nemá dělat dobře placený lékař, ale méně placená a méně kvalifikovaná pracovní síla.

Stejně tak by se lékařská komora měla zajímat o efektivitu celého zdravotnického systému. Na problém léků nebo zdravotních pojišťoven mnohokrát upozornila, ale pouze upozorňovat zřejmě nestačí. Narozdíl od jiných profesních organizací má lékařská komora povinné členství, tedy také stálý, zákonem zajištěný přísun financí. Proto by bylo možné očekávat od ní více, než pouze striktní požadavek na plošné zvýšení platů.

rse@rozhlas.cz