„Milujte se! Važte si toho, co máte. Poslužte si navzájem,“ vzkazují pamětníci projektu Paměť národa
Sbírka Paměť národa, ze které vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století, obsahuje přes 7 tisíc vyzpovídaných osobností, přes 70 tisíc fotografií a ohromné množství životopisných textů.
Ty odhadujeme na víc než sto tisíc normostran.
Většiny pamětníků jsme se v průběhu let 2001 – 2018 mimo jiné ptali, co by vzkázali budoucím generacím? Komunisté, estébáci, pohraničníci často zmiňují čest, čisté svědomí, poctivou práci. Disidenti, bývalí političtí vězni nejčastěji vyzývají k lásce, přátelství, hrdosti a duchovnímu životu podle Desatera. Váleční veteráni k vlastenectví.
Vyprávění pamětníků dokumentují lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Desítky redaktorů svoji práci vykonávají díky drobným donátorům a lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.
„Lidé, milujte se! Važte si všeho dobrého, co máte. Chraňte to pro sebe, pro své děti, pro dobré i zlé sousedy. Takový je svět. Takoví jsme my. Všichni se chceme mít spokojeně, blaženě, dobře. Děkuji,“ říká Mária Matejčíková, kterou komunisti odsoudili na pět let vězení za to, že poskytla úkryt pronásledovanému faráři.
Jaroslav Grof se narodil na Chrudimsku v rodině legionáře a komunisty. Po válce Jaroslav nastoupil do tzv. pohotovostního pluku. Později dělal dozorce v jáchymovských lágrech a působil u Veřejné bezpečnosti: „Co bych vzkázal? Poctivě pracovat! To je věc, to je kredo. Neflinkat se a dělat. A dodržovat zásady slušnosti,“ říká Jaroslav Grof.
František Srovnal se narodil v roce 1947 v Bludově. Po studiích na ČVUT v Praze a teologické fakultě v Olomouci se s manželkou usadili v Zábřehu na Moravě, kde začali organizovat tajné bytové semináře, distribuovali náboženskou literaturu a samizdaty. Často je navštěvovali disidenti a bývalí političtí vězni, kteří u nich přednášeli, např. častým hostem býval prof. ThDr. Josef Zvěřina.
Po sametové revoluci 1989 se František Srovnal stal starostou Zábřehu. Jeho poselství zní: „Masaryk říkával: ´Nebát se a nekrást.´ Ale to mi nestačí. Pro budoucí generace bych si přál lidštější svět. K Bohu vedou různé cesty. Každý má svůj životní příběh. Jde o to, aby člověk na této cestě nepoužíval intriky, podlosti, špatnosti. Aby si v sobě uspořádal náklonost ne ke zlému, ale dobrému. Uvědomil si, že není na světě sám. Žil život s pokorou a s vědomím, že je zde transcendence, která ví o každém našem kroku. Cokoliv uděláme zlé, z toho se budeme zodpovídat. Co uděláme dobré, to je naše povinnost,“ říká na závěr svého vyprávění někdejší disident, teolog a inženýr František Srovnal.
Mikuláš Hulín pochází z Podkarpatské Rusi. Narodil se roku 1922 v rodině sedláka, majetného katolíka a současně přesvědčeného komunisty. Osmnáctiletý Mikuláš po tom, co jeho kraj obsadili Maďaři, se pokusil bez dokladů dostat se do protektorátu. Německá policie ho zatkla a deportovala do věznice ve Vídni. Eskortě utekl záchodovým okénkem ve vagonu a po dlouhém putování přešel hranice do SSSR.
Lidoví komisaři NKVD ho mučili, nakonec ho administrativně odsoudili na tři roky do gulagu. Z lágru byl propuštěn po třech letech k československé vojenské jednotce, se kterou prošel celou východní anabází 2. světové války. Byl několikrát těžce raněn, přišel o levou nohu. Po roce 1948 ho zatkla StB, která ho vinila z napojení na protikomunistickou odbojovou skupinu. Po několika týdnech ho kvůli jeho zranění propustili. Zabavili mu majetek.
Léta pracoval v trafice v Karlových Varech: „Budoucí generaci bych chtěl vzkázat jedno: buďte vlastenci, nezraďte svůj národ, vykonávejte své povinnosti vždy čestně a svědomitě. Když přijde čas, kdy bude třeba zase bojovat za osud svého národa, vlasti, nehandrkujte se,“ říká Mikuláš Hulín.
Vratislav Herold se narodil roku 1927 v Rakovníku. Jako kluk si představoval, že bude bojovat proti nacistům. Na radu starší sestry se přihlásil do Ligy proti bolševismu. To byla protikomunistická kolaborantská skupina. Po válce si podal přihlášku do KSČ. V roce 1948 odmaturoval na obchodní akademii a po absolvování vojenské služby u pohraniční stráže nastoupil do oddělení distribuce v nakladatelství Rudého práva. Tady si podal žádost o místo kulturního referenta, neuspěl, soudružský kolektiv umělců ho nechtěl mezi sebe.
Herold říká, že „natruc" si podal přihlášku ke Sboru národní bezpečnosti. Protože neměl rád uniformy, jak říkal, žádal v roce 1952 o místo u civilní složky, netuše, že žádá o místo u StB. Časem se vypracoval, stal se majorem, řídícím důstojníkem, který agenty StB vysílal přes západní hranice do německých a amerických táborů pro uprchlíky.
Vyhodili ho od StB v roce 1970, neprošel prověrkami, nesouhlasil, že nás Sovětský svaz v roce 1968 přišel bratrsky zachránit od západních imperialistů. Herold pak skončil kdesi ve skladu s lihovinami, kde se málem upil. Když jsem ho v roce 2008 krátce před jeho smrtí navštívil, objevil jsem sečtělého, velmi milého postaršího pána žijícího opuštěně v jednom malém bytě v paneláku.
Plynně hovořil anglicky, německy a francouzsky: „Heleďte, v každé vrstvě lidstva jsou lepší lidi a horší lidi, kteří se vyžívají v násilí. I v té Státní bezpečnosti menšina týrala lidi, vysloveně menšina. I ti výslecháři mohli být dobří lidé, jako i někteří gestapáci mohli být dobří. Kdo týrá rád lidi, tak mu to u StB vyhovovalo. Já si nedokáži představit, že bych dělal výslecháře. Jednak jsem posera a jednak mám odpor k násilí. Lidi budou týrat lidi zase. To bude za sto let přesně stejné, jako to bylo teďka. Lidi si něco vymyslí,“ předpovídá temné časy bývalý major StB Vratislav Herold.
Alois Vocásek pocházel z Peček ve středních Čechách, později vyrůstal v Chrástu u Plzně, kam se rodina přestěhovala za prací. Narodil se 13. dubna 1896. Bylo mu 105 let, když jsem se s ním v roce 2001 setkal a nechal si vyprávět jeho legionářský příběh od Zborova. Je to dodnes nejstarší pamětník, jehož příběh naleznete na Paměti národa.
A místo poselství jsem se ho ptal, jak to udělal, že žije tak dlouho: „Jo, to bych taky rád věděl. Nedělal jsem nic jiného, že jsem žil podle bible. Vraťte se k Bohu a čert od vás uteče. Minulý týden bylo v novinách: ´Nestrašte děti čertem!´ Ano, dřív jsme si mysleli, že čert neexistuje. Jen tak jsme se strašili. Ale satan je opravdu živý! A má větší moc, než máme my. Nic proti němu nesvedeme, jedině ten, kdo se soustřeďuje na Ježíše Krista, tak ten se proti Satanu ubrání,“ říkal Alois Vocásek, který zemřel ve 107 letech v roce 2003.
Za 2. světové války sympatizoval s fašistickými organizacemi a stal se členem nacionalistické, později kolaborantské organizace Vlajka. Po válce byl obviněn z kolaborantství a udavačství a mimořádný lidový soud ho odsoudil na doživotí. V rámci amnestie v roce 1954 se dostal na svobodu. Po pádu komunismu v roce 1989 se pokoušel očistit své jméno a žádal soudy všech úrovní o znovuotevření svého procesu. Tvrdil, že byl odsouzen neprávem. Soudy ale jeho žádosti zamítly.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
