Milovala pohádky, protože věřila na dobré konce. Osudové ženy: Štěpánka Haničincová

5. prosinec 2020

Osudová náhoda zapříčinila, že se stala idolem několika generací malých televizních diváků. Nebyla ale herečkou, která by dětem hrála. Ona jim dávala sebe sama. V dokudramatu účinkují Petra Špalková, Václav Neužil a Pavel Batěk. Hovoří dramaturg Jiří Chalupa.

Host: Jiří Chalupa
Účinkují: Petra Špalková, Václav Neužil, Pavel Batěk
Připravili: Tereza Stýblová, Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jonáš Rosůlek, Jan Brauner
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 5. 12. 2020

Štěpánka Haničincová se narodila v roce 1931. Své dětství prožila v Heřmanově Městci. Těsně po válce zasáhla rodinu Hubáčkových tragická událost. Štěpánčin mladší bratr zemřel při náhodném výbuchu granátu. Maminka se následně pokusila o sebevraždu.

Smutné období ukončil až maminčin rozvod se Štěpánčiným otcem, který holdoval alkoholu, a jejich odchod z Heřmanova Městce do Děčína. Štěpánka nastoupila na obchodní akademii, kde poprvé začala hrát divadlo.

Láska k divadlu

Vztah k herectví a divadlu ale v sobě objevila už mnohem dříve. Můj dědeček byl vetešník. Měl na dvoře spoustu krásného nábytku. A to mě inspirovalo k tomu, že jsem tam začala hrát divadlo, vzpomínala v rozhlasovém pořadu A léta běží, vážení.

Velkou službu ale Štěpánce prokázal až její profesor z obchodní akademie. Byl to zarytý ochotník. Na škole založil divadlo a já jsem byla jedna z prvních, kterou si vybral. Pozdější nabídku do teplického divadla ale odmítla. Jejím snem totiž bylo studovat divadelní fakultu. 

Divadlo na ministerstvu

„Proti DAMU se ale postavili její rodiče, kteří se ji snažili ochránit před drsným hereckým prostředím, vzpomíná dramaturg Jiří Chalupa. Štěpánka tedy v roce 1950 nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí jako korespondentka.

Divadla se ale nevzdala. I tady založila divadelní a pěvecký kroužek. Přesto cítila, že to není prostředí pro ni. Jako naivní holka z venkova jsem v tom neuměla a nechtěla žít. A tak jsem se po roce přihlásila na DAMU a zkoušky jsem udělala,“ vzpomínala.

Šťastné nešťastné DAMU

Petr Haničinec-60.léta

Podle slov Jiřího Chalupy se ale tehdy na DAMU vyučovala spíše technika hraní. A ona byla typ herce, který chtěl sdělovat příběh skrz emoce. Proto tam nebyla šťastná.

Přesto pro ni byla divadelní fakulta osudová. Seznámila se tu totiž se svým prvním manželem Petrem Haničincem. Byla to velká a krásná láska, přestože trvala jen čtyři roky. V roce 1954, kdy bylo Štěpánce 25 let, se jim narodila dcera Alexandra.

Problémy se studiem se stupňovaly. Štěpánce bylo dokonce doporučeno, aby z herectví přešla na dramaturgii. Z počátku ji to mrzelo, protože chtěla být herečkou. Ale to, že to přijala, bylo velmi moudré. Ona vždy byla z části herečka, z části dramaturgyně a z části autorka,“ říká Jiří Chalupa.

Televize byla náhoda

Ve stejné době ale zapracovala náhoda. Šla jsem na fakultu vyřídit si nějaké studentské záležitosti, když v tom tam někdo volal z televize, jestli tam někdo je, aby přišel dělat zkoušky. A já jsem tam zrovna byla, vzpomínala později Štěpánka Haničincová.

Vedení televize nasadilo Štěpánku do pořadů pro děti. Nejdříve vysílala Dětské okénko a legendární pořad Rozmarýnek. Se svými kolegy se tak stala zakladatelkou dětské televize. Televize byla tenkrát taková zelená louka. Doba byla taková, že nebyly k dispozici žádné vzory. Všechno dělali sami a z gruntu. A dělali to dobře. Pořady pro děti, a nejen ony, dostávaly spoustu cen v zahraničí, vzpomíná na počátky Československé televize Jiří Chalupa.

Sama o své práci v televizi řekla, že tam zažívala absolutní pocit volnosti. Ostatní její sílu viděli v tom, že nic nehrála a nepředstírala. 

„Měla obrovské charisma a vliv na děti, jaký se nedá naučit. Nebyla herečka, která by dětem hrála, ona jim dávala samu sebe. Proto jí děti, které jsou na jakoukoli faleš citlivé, tolik důvěřovaly.“
televizní dramaturgyně Anna Jurásková

Příliš dobrá na vyhazov

Přišel ale těžký rok 1968. Štěpánce náhle zemřel na mozkovou příhodu její druhý manžel, režisér Jan Valášek. A musela čelit změnám i v televizi. Své vědomí a svědomí si však zachovala. Napsala dokonce pohádku o tanku na Smíchově, který se styděl. Po prověrkách v televizi byla vyškrtnuta ze strany, naštěstí ale z televizní obrazovky nezmizela. Byla na to prostě moc dobrá,“ vzpomíná dramaturg.

Na začátku normalizace se seznámila se svým třetím manželem Janem Přeučilem. Svatba se konala o Vánocích v roce 1971, to bylo Štěpánce 40 let.

Jan Přeučil s manželkou, herečkou Štěpánkou Haničincovou

Revoluce malého diváka

Podle slov Jiřího Chalupy došlo v 70. letech v dětské televizi k důležité změně. Ve Skandinávii, v Anglii, ale trochu i u nás se najednou začalo ukazovat to, že děti mají také svá práva a své starosti. Že jsou stejně plnohodnotní jako dospělí. A z toho vznikaly různé pořady jako Studio kamarád, Maminko, tatínku, dívejte se se mnou, Modrý telefon, kam děti telefonovaly svoje problémy. Najednou začala televize brát děti vážně, jako své partnery. A to Štěpánka velmi citlivě zachytila a šla s tím.

Přesto vedení televize počítalo Štěpánce minuty na obrazovce, aby jí nebylo příliš. Navíc došlo v rodině k zásadnímu okamžiku. Dcera Alexandra se provdala za chartistu. Se Štěpánkou to začalo být v televizi velice špatné. Všechny její pořady byly zrušeny a ona nesměla vystupovat na obrazovce. Dcera se musela vystěhovat do Vídně a Štěpánku za ní nepustili.

„Následovaly odposlechy, sledování, vyšetřování v Bartolomějské, což vedlo až k přerušení Štěpánčiny práce v televizi. V té době se psychicky zhroutila. Přestala se vídat s přáteli. Její jedinou náplní práce byly zájezdové pořady pro děti. Se Sašinou rodinou jsme se vídali v Jugoslávii. Loučení byla vždy velmi bolestná. Nikdy jsme nevěděli, jestli se ještě někdy uvidíme.“
Jan Přeučil, Květy 2008

Když přišla revoluce, byla šťastná. Do televize se ale úplně naplno vrátit nechtěla. Cítila, že doba je jiná.“ V roce 1999 převzala cenu Thálie a vstoupila do Síně slávy. V tom samém roce také zemřela. Bylo jí 68 let.

autoři: Tereza Stýblová , opa
Spustit audio

Související