Miloš Šenkýř: Proč není pro zavírání hranice jako hranice
Opatření týkající se omezení pohybu je ideální pro velká města. Možná to souvisí s tím, že jsou některé paragrafy a pravidla dělané hodně pod vlivem těch, kteří situaci za hranicemi Velké Prahy příliš neznají.
Tušili jste, kolik měří rozlohou nejmenší obec České republiky? Necelého půl kilometru čtverečního. Závist, tak se ta obec v okrese Blansko jmenuje, obývá na ploše v přepočtu asi 650x650 metrů celkem 140 obyvatel. A přestože je tato obec obklopena lesy, podle pravidel do nich ti lidé nesmí.
Čtěte také
Nebo jiný příklad. Víte, že existují obce i města, jejichž území je rozděleno na několik ostrůvků? Nemusíme od Závisti příliš daleko. Tišnov v okrese Brno-venkov má takové ostrůvky tři. Jak se některé části Tišnova oddělily, ztratil celistvost. A přestože by mohli lidé za sportem a procházkou jít po velkém území, bez porušení příkazu o nepřekročitelnosti hranice obce se tam nedostanou.
A do třetice. Dokonce naše zákony donedávna výslovně nařizovaly, že některé úřady, které většina lidí má obvykle ve svém střediskovém městě, tam na několika místech v republice nenajde. Ať zůstaneme na jihu Moravy, obec s rozšířenou působností Šlapanice musela podle zákona zřídit své pracoviště v Brně. A podobně Černošice nebo Brandýs nad Labem – Stará Boleslav pořizovaly pracoviště svých radnic v hlavním městě Praze – a obec Nýřany v Plzni.
Každý, kdo teď zamíří na tato pracoviště, pojede přes hranice okresu. A musí kvůli tomu vyplňovat formulář a doufat, že jeho důvod policie akceptuje. Zatímco jiní lidé kvůli témuž nic takového dělat nemusejí.
Spravedlivé řešení…
Čtěte také
Najít univerzální řešení, které bude vyhovovat všem, je nemožné. Vzpomínám si, jak nám na právnické fakultě kdysi jeden z vyučujících říkal, že čím podrobněji nějakým předpis uděláme, tím větší problémy mohou být. Jenže možná právě v tomto případě by stálo za to více hlídat i pohled z těch malých obcí, o jejichž vylidňování tolikrát mluvíme. Jejich obyvatelé jsou závislí na nakupování i čemkoli jiném ve velkém městě, které tvoří samo o sobě okres. A teď tedy bariéru.
Ono totiž správní členění státu vypadá možná jednoduše pohledem z Prahy, ale každá hranice je dána nějakým vývojem. Tím, jak se měnili majitelé panství, tekly nezregulované potoky a vedly původní cesty. A taky měnila veřejná správa.
Policisté ty problémy znají a budou tolerantní. A tak třeba obyvatelé brněnské čtvrti Útěchov nebudou muset být doma jen proto, že všechny normální silnice, které je spojují s městem Brnem, vedou přes sousední okres Brno-venkov.
… možná existuje
Smysl těch omezení nezpochybňuji. Ostatně, možná konkrétní ministerský úředník řekne, že on navrhoval kilometrickou vzdálenost od bydliště, protože právě tyto problémy zná. A pak prohlásí: Znáte lepší řešení, aby nebyli ti na hranici okresu nebo v malé obci v nevýhodě?
Paradoxně bychom mohli najít aspoň inspiraci pro takové řešení právě ve velkých městech. Konkrétně v tématu parkování. Říká se mu květinkový systém. Platí, že motorista s konkrétním oprávněním může zaparkovat v konkrétní parkovací zóně a pak také v těch, které s ní přímo sousedí. Jako střed květiny a její okvětní lístky.
A jako ty oblasti bychom nemuseli volit okresy, ale ve většině případů mnohem menší obvody obcí s rozšířenou působností. Zohlednilo by to situaci těch, kteří mají přirozenou spádovost jinam, i těch, kteří žijí na odlehlých samotách. Když už totiž nebylo omezení pohybu skutečně totální, nikdo by neměl být na okraji a mít pocit, že je ještě víc znevýhodněný než ti ostatní. I to, nebýt diskriminován, patří k lidským právům i za této ztížené situace.
Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
