Miloš Šenkýř: Když hymna působí víc než podání ruky
Byla to doba, kdy bylo všechno možné. Být ve dvaceti představený anglické královně, s prezidentem Václavem Havlem na ni čekat na letišti. A pak pro noviny řešit takové detaily, jako jestli měla královna na sobě červený kostýmek v jahodovém či spíše cihlovém odstínu. Digitální fotografie byla v počátcích a každý tehdejší minilab – kdo si ještě vzpomene, že to byl krámek na rychlou výrobu papírových fotografií – to udělal po svém.
To vše se mi teď honí hlavou, když jsem sáhl po složce, v níž mám připomínky návštěvy Alžběty II. v Brně. Město bylo oblepené plakáty s fotomontáží královny, za níž se tyčí katedrála na Petrově. A v ulicích stály možná ne tisíce, ale desetitisíce lidí, aby viděly ženu – symbol.
Čtěte také
V Praze se tehdy někteří lidé divili, že hlava Velké Británie nechce do nabízeného Českého Krumlova, ale k nám, na Moravu. A důvodem určitě nebylo to, že v jejích žilách bylo pár kapek krve Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Vždyť pokrevní pouto měla s většinou žijících i vymřelých panovnických rodů Evropy. Včetně Přemyslovců.
Vlastně až teď, s odstupem času, vnímám, že i takovou věc, jako je návštěva Brna a Moravy, mohly u Alžběty a jejího dvora ovlivnit domácí zkušenosti. A léta praxe. Téma skotské odlišnosti může motivovat při plánování návštěv zohlednění i takových detailů. K veřejnosti promluvila právě v Brně, ne v Praze. A Brno prohlásila za křižovatku Evropy.
Bůh ochraňuj krále
Respekt a kouzlo v jednom, které budila v Brně, byly inspirující. Noblesa. A byly o to kouzelnější, že o den později v Praze si prý všimla brněnské primátorky Dagmar Lastovecké stojící na koncertě a oslovila ji, děkovala za těch pár hodin v Brně. A o nějaký čas později z Londýna vzkázala po Václavu Havlovi pozdrav do České republiky, ale hlavně do Brna. Díky atmosféře, kterou prý dlouho nezažila.
Čtěte také
O přijetí části novinářů, kteří o cestě referovali, a o jejich seznámení s královnou se tehdy podle pravidel referovat nemohlo. Z diplomatických důvodů. Je možná divné, ale ten nejkrásnější dojem nemám z toho setkání, z potřesení rukou při představování, kdy jsem si jako novinářský pulec hlídal, abych náhodou třesoucí se ruku nepodal dřív než ona.
Rád vzpomínám na tu krásnou angličtinu, kterou mluvila. I když, kdo by ji měl mít jiný než ona. Můj stále přetrvávající dojem je ale jiný. To když stála ve velkém sále Ústavního soudu. Stál jsem tam vzadu, v rohu, vedle mne její dvorní dámy. A zněla hymna, v níž všichni přítomní Britové zpívali Bůh ochraňuj královnu. Význam úcty k ženě, která byla na dosah ruky. Její význam jako jistoty. Pro drtivou většinu Britů byla stejnou samozřejmostí jako východ slunce.
Teď už bude i ta hymna jiná. Bůh ochraňuj krále. Četl jsem materiál jazykovědců, podle nichž by teď z Charlese měl být Karel, protože většina panovníků má jména přeložená do češtiny. Zní to hezky. Mimochodem, i nový král u nás na Moravě byl. Dokonce víckrát než jeho maminka.
Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
