Miloš Šenkýř: K vícezdrojovému financování se hodí i vícezdrojové myšlení. I na Pernštejně

6. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hrad Pernštejn

Na hradě Pernštejně mají staronové zahrady. A v podhradí problém, který názorně ukazuje spolupráci – či spíše nespolupráci – ve veřejném sektoru. Pohádkový hrad Pernštejn se má čím chlubit. Jeho kastelán Zdeněk Jakub Škrabal s manželkou Evou zaslouží medaili za to, že po desítkách let plánování dotáhli do konce sen o obnově tamních vrchnostenských zahrad.

A s nimi všichni ti, kteří pomohli s proměnou té zarostlé džungle zpět v zahrady s poustevnou, tureckými lázněmi, vodotrysky a dalšími krásami. 

Čtěte také

Jenže všechno má svůj háček. A ten háček je tentokrát za plotem těch zahrad. Lidé, kteří k té menší variaci na zahrady pod Pražským hradem zamíří, zažijí malý šok. Zahrady, obnovené za pomoci evropských peněz, dělí zhruba 400 metrů od centrálního parkoviště pro hrad, postaveného rovněž s evropskou dotací.

Pokud lidé vyrazí přímou spojnicí, půjdou po úzké točité silnici. Bez chodníku. Budou se proplétat mezi auty vezoucími k zahradám ty, kteří se chtějí podívat aspoň zevnitř svého čtyřkolového miláčka.

Dohodnout se na chodníku

Čtěte také

Téma se týká – řekněme – čtyř hráčů. Tím prvním je stát. Konkrétně Národní památkový ústav jako investor obnovy zahrad a hlavně správce svahu nad silnicí. Tím druhým je Jihomoravský kraj jako vlastník silnice – a tím třetím městys Nedvědice, kterému patří nejen parkoviště, ale i většina pozemků na druhé straně silnice.

Parkoviště vzniklo před šesti lety, obnova zahrad začala před několika roky a teď skončila. Jak je tedy možné, že se tři veřejné subjekty nedokázaly za tu dobu dohodnout na chodníku, na něčem, co je naprosto logické?

Jenže pozor, je tu ještě hráč číslo čtyři. Tím jsou správci evropských peněz, bez ohledu na to, kterou úřední cestou k Pernštejnu zamířily. Proč se tito lidé nepodívají na sousedství dvou projektů a nepoloží otázku: Není tu něco divného?

Čtěte také

V uších nám zní otázky kolem vícezdrojového financování naší kultury. Situace v údolí pod Pernštejnem naznačuje, že potřebujeme víc. Vícezdrojové myšlení a propojování. Pokud obnova zahrad vyšla na více než sto milionů korun a parkoviště stálo milionů sedmnáct, proč se všichni aktéři nebavili o tom, jak budou projekty koexistovat? Peněz by na tu úpravu v podobě malé stezky pro pěší stačilo řádově méně.

Správa hradu připomíná, že vstup do zahrad bude stejně shora z areálu Pernštejna, do údolí vede jen jeden z východů. A místo po problematické silnici mohou lidé jít po naučných stezkách nabízejících výhledy na hrad. Ty všem, kdo nemají pohybové problémy, nabídnou další zážitek. Bezpečný.

03494680.jpeg

Využití stezky je tedy doporučením návštěvníkům. Pro zástupce zainteresovaných mám doporučení podobné, jen jinak formulované. Parkovat ne na VIP místech, ale na oficiálním centrálním parkovišti. A projít si nejkratší spojnici s těmi zahradami. Možná aspoň dodatečně to vícezdrojové myšlení začne fungovat.

Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno

Spustit audio