Miloš Rejchrt: Šifra 11 M

Výbuchy náloží, které pachatelé umístili do vlaků v nenápadných batůžcích, otřásly celou zemí a ovlivnily i výsledek parlamentních voleb. Ty se konaly tři dny poté, a podle předvolebních průzkumů je měla pohodlně vyhrát pravicově centristická strana premiéra Aznara.

Dopadlo to ale docela jinak. Zvítězila strana jeho rivala, socialisty Zapatera. Nejspíš proto, že voliči, otřesení obludností masakru a zmatení svou bezmocí, se rozhodli Aznara potrestat za to, že jim lhal. Premiér ale nejspíš nelhal, jenom se mýlil, když na základě posavadních zkušeností označil za pachatele hrůzného činu teroristy z baskické separatistické organizace ETA. Jenže ještě týž večer se k atentátu přihlásila skupina vydávající se za odnož islamistické organizace Al-Kajdá.

Změna ve vedení státu, včetně korektur zahraniční politiky, byla výsledkem teroristického útoku, který spáchala více méně nahodile sestavená skupina džihádistů, původem většinou z Maroka. Svůj čin spáchali bez nějakého konkrétního cíle či požadavku a bez prokázaného napojení na nějakou centrálně řízenou organizaci.

Ukázalo se v Madridu před jedenácti lety, že dějiny se dějí občas i zcela nepředvídatelně, jaksi samy od sebe. Scénáře plánovačů na ovládnutí světa k tomu nepotřebují. Z ničeho nic se ozve výbuch, a to někde úplně jinde, než jsme mohli i jen tušit a desítky nebo stovky lidí do práce či domů už nikdy nedojedou.

Těžko se mi hledá nějaká pozitivní pointa, v kterou by vzpomínka na madridský masakr mohla vyústit. Napadá mne jen, že když se v našem životě události odvíjejí více méně předvídatelné, je to vlastně výsada, kterou nemáme zajištěnu jednou provždy. Život je nesamozřejmý a křehký. Těšme se z něj a chraňme ho, i předvídavě, pokud to jde. A važme si ho, buďme za něj neskonale vděčni, což jde vždycky. Snad i tato výzva je skryta v šifře 11 M.