Milan Slezák: O pohřbech, výdajích a nenávisti

Ano: Margaret Thatcherová musí Brity i po smrti nutně rozdělovat stejně ostře, jak se jí to dařilo za jejího života a hlavně v době jejího jedenáctiletého působení v premiérském křesle – ale neměli by její britští kritici alespoň teď, tváří v tvář majestátu smrti, zachovávat jistou míru zdrženlivosti?

Ne všem se to dařilo. Nenávistnými výroky zahrnovali v posledních dnech zesnulou expremiérku odboráři, jejichž politickou sílu Thatcherová zlomila, další levicově orientovaní občané, lidé, kterých se dotkl přehlíživý thatcherovský vztah k dotování kultury, ale občas i velmi mladí Britové, kteří s vládou Margaret Thatcherové nemají žádnou autentickou zkušenost. Vrcholem nevkusu byly sliby, že si dotyční zatančí na expremiérčině hrobě. Nějaký pán, který se té kratochvíle patrně nemohl dočkat, si v předstihu navlékl kostým kostlivce a nasadil si masku představující zkarikovanou tvář paní Thatcherové, a jal se pak, za velkého zájmu turistů, vesele křepčit na ulici.

Lze se při vší té míře nenávisti, která proti mrtvé expremiérce vytryskla, divit tomu, že bezpečnostní opatření na středečním pohřbu Margaret Thatcherové byla možná přísnější, než být musela? (Ačkoli, i vzhledem k čerstvé zkušenosti z Bostonu, by se tak jako tak odbýt nedala.)

Ale: přísnější bezpečnostní opatření samozřejmě něco stojí. A to byla zase voda na mlýn těch, kteří Margaret Thatcherovou nemohou vystát. Umírněnější a levnější pohřeb bývalé premiérky si mimochodem kromě labouristů, které Thatcherová třikrát rozdrtila ve volbách, přáli i liberální demokraté, dnešní vládní partneři konzervativců, kteří za dob paní Thatcherové mohli pohodlně sestavovat jednobarevnou vládu.

Za větší skromnost se však přimlouval i biskup Granthamu, domovského města Margaret Thatcherové. Reverend Tim Ellis řekl, že vysoké náklady na pohřeb hrají do rukou těm extremisticky naladěným lidem, kteří pohřeb expremiérky využijí k podpoře vlastních politických cílů.

Po pravdě řečeno, nebyly to náklady právě malé. Celkově se odhadují na 10 milionů liber (15 milionů dolarů, komu se lépe počítá v této měně). Tím, že pohřeb nebyl státní, ale v uvozovkách pouze obřadní, se mnoho neušetřilo, faktické rozdíly mezi oběma typy pohřbů jsou totiž nepatrné.

Ten hlavní spočívá v tom, že státní pohřeb vyžaduje parlamentní souhlas. A o něj by v britském parlamentu museli konzervativci tvrdě zápasit. A možná, že by nečelili jen jedovatým výpadům labouristické opozice, ale i uměřenější kritice vlastního koaličního partnera. Protože, jak jsme viděli, z pohřebních výdajů nejsou nadšeni ani liberální demokraté. Ministr zahraničí William Hague, konzervativec, může stokrát opakovat, že deset milionů liber vynaložených na pohřeb expremiérky se dá snadno pokrýt z částky 75 milionů liber, kterou Británie každoročně dostává zpět z Bruselu jako tzv. britský rabat. V Británii sice všichni vědí, že tuto slevu dohodla Margaret Thatcherová, ale některé poslance by to při debatě o možném státním pohřbu určitě neodradilo od ostrých filipik.

Thatcherová takovou vzrušenou parlamentní výměnu předvídala a nepřála si ji. Tudíž si nepřála ani státní pohřeb. Ceremoniální pohřeb – který je o malinký stupínek níže – má oproti pohřbu státnímu jednu velikou výhodu: debaty v parlamentu a jeho souhlasu není zapotřebí, stačí souhlas královny. Touto formou se země rozloučila jak s královnou matkou v roce 2002, tak s princeznou Dianou v roce 1997.

Ostatně – za posledního půldruhého století státní pohřby britských premiérů beztak vyšly z módy. Od roku 1852 se této pocty dočkali jen vévoda Wellington, Henry Palmerston, William Gladstone a Winston Churchill.

Autor je zahraničněpolitickým komentátorem