Achillova pata a jiné lapálie. Kniha o skutečném původu rčení, jež běžně používáme

Jsou knihy, které je dobré mít na nočním stolku. Když člověk nemůže spát, stačí po nich sáhnout, kdekoliv je otevřít a máte jistotu, že se vždycky dočtete něco zajímavého, něco, co jste dosud nevěděli, co stojí za zamyšlení nebo co vás zkrátka pobaví. K takovým knihám patří i publikace nazvaná Achillova pata a jiné lapálie, kterou napsal náš rozhlasový kolega Milan Slezák a vydalo ji nakladatelství Universum.

Rčení a úsloví jsou skutečné jazykové poklady. Dokazují to ti největší mistři slova. Rádi je používali Vladislav Vančura, Karel Čapek nebo Pavel Eisner. Za každým z těchto úsloví je však i určitá konkrétní reálná historická osobnost nebo situace. Tu je ale třeba často pracně dohledávat v pramenech, slovnících, encyklopediích nebo dnes i na internetu. Jen seznam knih, ze kterých Milan Slezák pro Achillovu patu čerpal, obsahuje na 200 položek.

Nikoliv maminčina ruka, ale obří noha

A jak to bylo právě s onou zmiňovanou Achillovou patou? Nebudeme posluchače napínat, takto její původ v pořadu vysvětluje sám autor knihy:

Čtěte také

Připravte se na provokaci a hrdé zpátečnictví. Tohle je nostalgický i satirický Bedřich ze Schwarzenbergu

„Já jsem žil řekněme 55 let v přesvědčení, že vznikla tak, že maminka namáčela malého Achillka do posvátné řeky Styx. A protože ho za tu patu držela, ta pata nepřišla do styku s tou vynikající impregnující vodou řeky, která měla zaručit nesmrtelnost. Takže ta pata byla smrtelná, a proto se do ní mohl trefit šípem před Trójou princ Paris. Ale při práci právě na tomto hesle jsem zjistil, že existuje ještě druhá verze vysvětlení, proč Achillova pata byla zranitelná.“

„Ta verze praví, že maminka malého Achillka po částech spalovala a to, co spálila smrtelného, nahrazovala nesmrtelnými částmi. Až nakonec zbývala pouze ta pata. Ale maminka tento rituál provozovala v noci a jednou v noci se vzbudil tatínek. A ten, když viděl, co mu dělá s jediným synkem jeho žena, tak to nepřenesl přes srdce. Vznikla manželská váda. Maminka uraženě odešla. Tatínek tam zůstal s Achillkem, který měl už tu patu spálenou. Naštěstí, jak to v tom starém Řecku bývalo zcela obvyklé, venku se povalovala mrtvola obra. Takže si tatínek vzal tu patu z něj. Ona byla výborná, protože ten obr byl velmi rychlonohý, takže Achilles byl v dospělosti velice rychlý. Ale na druhou stranu už jenom fakt, že ta kostra se tam povalovala, svědčí o tom, že ten obr byl smrtelný, a proto tedy i ta jeho pata byla nakonec také smrtelná.“

To byl jen drobný příklad z knihy, která napoví a možná také vyvrátí mnoho mylných představ o skutečném původu rčení, jež běžně používáme. V pořadu Ex libris jich uslyšíte také pěknou řádku.