Michal Uhl: Vyšel nový žebříček vysokých škol. Jak si stojí Česko?

Často přitom zaznívá, že je ostudou, že nemáme žádnou školu v první stovce. Tuto tezi považuji za zavádějící. Málokdo si totiž uvědomuje, že TOP 1000 je klub zhruba pěti procent nejlepších univerzit světa. To je samo o sobě velmi prestižní společnost.

Masarykova univerzita|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

V pěti procentech nejlepších univerzit světa se letos umístily Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Vysoké učení technické v Brně, České vysoké učení technické v Praze, Česká zemědělská univerzita v Praze, Mendelova univerzita v Brně a VŠCHT Praha. 

To je poměrně pestrá skupina škol, která ukazuje, že české vysoké školství si vede dobře a nestojí na jediné instituci.

Často se jako vzor uvádějí Spojené státy a Ivy League. Jenže koncentrace peněz do několika elitních škol ještě neznamená kvalitu celého systému. Pro zemi je důležitější, kolik studentů má přístup ke kvalitnímu vzdělání, ne kolik škol má v první stovce.

Z pohledu populačního ročníku a kvality vysokého školství je zveřejněný žebříček velmi dobrá zpráva. Mediánový student v Česku totiž studuje na jedné z nejlepších univerzit světa. Tedy pomyslný student uprostřed systému — typický český vysokoškolák, ne jen úzká elita. A právě to je pro hospodářství i společnost zásadní.

Z celkového počtu zhruba 330 tisíc studentů v Česku jich totiž 168 tisíc studuje na školách, které jsou umístěné v TOP 1000. Mediánový student ve Spojených státech takové štěstí rozhodně nemá.

V této optice Česko poráží Spojené státy i většinu států na světě. Obraz českého vysokého školství je tedy lepší, než jak se někdy zjednodušeně říká.

Čtěte také

iROZHLAS

Rektoři podpořili vládní snahu o nový vysokoškolský zákon. Chybí jim střednědobá jistota v rozpočtu

Nechci tím tvrdit, že realita je skvělá a že české vysoké školy nečelí žádným problémům. Proto vítám debatu o novém vysokoškolském zákoně. Stávající pravidla už neodpovídají tomu, jak se evropské vysoké školství proměnilo.

Palčivými problémy Česka zůstávají nízké rozpočty a nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí. Česko dává z veřejných zdrojů přibližně 4,4 tisíce eur na studenta ročně, zatímco v západní Evropě jsou částky zpravidla více než dvojnásobné. V kohortě 25–34 let má u nás vysokoškolské vzdělání 33,5 %. Hůře jsou na tom ze zemí OECD v EU už jen Italové a Maďaři. Rekordmanem OECD je Jižní Korea se 70 %. Máme tedy co zlepšovat.

I když jsem začal pochvalou, že si jako systém v mezinárodním srovnání nestojíme špatně, neměli bychom zapomínat ani na kritický pohled na samotné žebříčky. Je v tom zvláštní paradox: všichni vědí, že jsou nepřesné a zjednodušující, ale zároveň se podle nich všichni do určité míry řídí.

Jádrem kritiky je, že žebříčky neměří jen kvalitu vzdělávání a výzkumu, ale do značné míry také reputaci. U řady mimoevropských škol jsou navíc investice do marketingu a aktivit spojených s umístěním v žebříčcích velmi masivní. Každoroční vyplňování tabulek a rozesílání e-mailů s prosbou, aby jiné školy v reputačních dotaznících zmínily právě jejich instituci, pak připomíná spíše souboj popularity než měření skutečné kvality.

České vysoké školství si v mezinárodním srovnání stojí velmi dobře|foto: Jihočeská univerzita

Sporná je i samotná metodologie. Často vychází z neevropského chápání vysokého školství, kde univerzity fungují více v tržní logice. Páteř kontinentálních evropských univerzit ale leží ve veřejném sektoru. Evropské univerzity se neřídí primárně logikou trhu a zisku, nýbrž logikou kvalitní veřejné služby.

Pokud přesto přijmeme, že žebříčky mají alespoň nějakou vypovídací hodnotu, i letošní ročník ukázal, že české vysoké školství si v mezinárodním srovnání stojí velmi dobře.

Když přihlédnu ke všem okolnostem, nebál bych se Česko označit za vítěze v kategorii poměr cena/výkon.

Autor je ředitelem Domu zahraniční spolupráce.