Michal Prokop: Stáří? Organismus už občas potřebuje do servisu, to se nedá nic dělat

„Každý den vstávám kolem sedmé hodiny a jdu se psem, a to i když přijedu v noci z koncertu – tedy pokud to není ve čtyři ráno z Ostravy, to  zaskakuje manželka. Ale chodím se psem, a to mně pomůže – probrat se a trošku rozchodit bolavá kolena a různé hlavotoče. A pak už ten řemen dokážu nahodit,“ popisuje stárnutí.

„Je jasné, že organismus už občas potřebuje do servisu, to se nedá nic dělat.“

Kolej Yesterday

Nedávno vydal Michal Prokop novou desku Mohlo by to bejt nebe. Nejznámější je ale stále album Kolej Yesterday.

Čtěte také

Michal Prokop: Normalizace nám zlomila vaz víc než padesátá léta, kdy bylo jasné, kdo je nepřítel

„Jsem docela hrdý na to, že pár ikonických věcí, myslím tři čtyři, mám. Všechny pocházejí z desky Kolej Yesterday. Trošku mne mrzí, že tato deska, přestože ji mám rád a tři věci z ní hrajeme stále, je tak trochu okrajová. U všech dalších desek si vůbec nemyslím, že by byly horší, ale holt Kolej se trefila. I do doby. Takovým zvláštním způsobem, který se stává jen párkrát v životě, někdy jen jednou a někomu vůbec,“ myslí si.

Z nové desky už na koncertech posluchači leccos uslyší. „Pochopitelně to nehrajeme celé, ale několik skladeb už máme v repertoáru. Taky máme dva nové členy kapely, takže je to vlastně všechno premiéra,“ popisuje začátky koncertování po době covidu a zákazu veřejných koncertů.

„S novými věcmi vždy koukám, co to s publikem dělá, jestli to funguje, nebo ne. Také se to na první pohled nedá úplně odhadnout. Někdy si člověk slibuje, že tohle bude pecka, a pak zjistí, že ne. Že nějaká jiná zabere víc. To je na těch nových věcech opravdu vždy zajímavé,“ dodává.

Boj s pamětí?

U nových písní je to ale vždy „boj s pamětí“, přiznává hudebník.

„Nejsem z lidí, kteří by před sebou měli sešit a obraceli listy, jak to dělají někteří folkaři. To nemám rád. Myslím, že se to k mé hudbě ani nehodí. Ale v mém věku občas výpadky paměti jsou, takže je to boj. Novou věc si totiž člověk osvojuje teprve postupně – až si to sedne a člověk má ten zvuk nějak v uších a i kapela ví, co tam bude. Pak nastává druhá fáze, kdy si s tím už člověk hraje a je to pak pokaždé trošku jinak,“ vysvětluje.

Michal Prokop vzpomíná i na začátky, jeho první natáčení probíhalo v roce 1968 v Československém rozhlase.

„Když nám říkali, ať zahrajeme základ, a pak do toho zpívejte, tak to jsme vůbec neuměli, protože jsme uměli písničky jen celé, jak jsme to měli nahrané z koncertů. Zatímco tato nová deska vznikala i kvůli covidu úplně naopak – postupně, po nahrávkách, kdy se na  sebe nabalovaly jednotlivé stopy a ty se nahrávaly v různých domácích studiích,“ uzavírá.

Poslechněte si celé Hovory, ve kterých muzikant popisuje, jak koncem 60. let jel do Dobříše poprosit básníka Josefa Kainara o texty. Ptala se Naděžda Hávová.