Michal Prokop: Normalizace nám zlomila vaz víc než padesátá léta, kdy bylo jasné, kdo je nepřítel

12. únor 2021

Hudební publicista Jiří Černý ho v roce 1967 označil za nejlepšího domácího soulového zpěváka. Přesto v 90. letech místo hudební kariéry dal přednost politice, ve které strávil více než deset let. K hudbě se nakonec vrátil a na jaře mu po dlouhých devíti letech vychází nové album. Svou hudební, politickou i životní cestu bilancuje zpěvák Michal Prokop v pořadu Hovory, ptá se Vlastimil Ježek. 

Michalu Prokopovi, stejně jako celé řadě dalších jeho vrstevníků, učarovala elektrická kytara, která se stala jeho láskou na celý život. A to přesto, že maminka pro něj měla vybraný jiný hudební nástroj.

Čtěte také

„Měla takovou ambici, že bych se měl naučit hrát na piano. Dneska je mi líto, že jsem byl tak vzpurný a že jsem nepovolil – já jsem to nepovolil a ona neměla zřejmě tolik síly mně zakleknout na hrudník jako třeba moje žena mému synkovi,“ vzpomíná na své hudební počátky Prokop.

Až do roku 1967 bral hudbu jenom jako koníčka a věnoval se studiu ekonomiky průmyslu na vysoké škole. Těsně před státnicemi mu ale život zpřeházel Jiří Černý. To, když mu předával cenu pro nejlepšího zpěváka na 1. československém Beatovém festivalu: „Nevím, jestli to bylo v tom okamžiku, kdy jsem dostával tu cenu, ale rozhodně to byl naprosto zlomový okamžik mého života. Už v lednu 68 jsem dostal první nabídku na natáčení v rozhlase. To už pro mě byl signál, že by z toho nezávazného hraní mohlo být trochu víc.“

Emigrace versus první deska

Poměrně netradiční dilema si musel Prokop i s kapelou vyřešit těsně po okupaci v srpnu 1968. Díky svému kamarádovi a manažerovi kapely se jim naskytla možnost hrát v západním Německu.

„Byl to první rockový klub, který jsem v životě poznal. Hráli jsme tam s anglickou kapelou a bylo to něco hrozně podobného jako zažívali Beatles v Hamburku. Hráli jsme pět hodin my, pět hodin Angláni. Bylo to do padnutí, ale byla to obrovská lekce,“ říká Prokop.

Čtěte také

Vzhledem k situaci doma došlo samozřejmě i na diskuzi o tom, jestli se po úspěšném koncertu vracet zpátky do Československa. „V té stejné době byl Olympic na další takové cvičné emigraci, jak jsme tomu říkali, a taky nevěděli, jestli se vrátí. A protože tenkrát dostali nabídku od Supraphonu na natočení už druhého alba a nikdo nevěděl, jestli se vrátí, tak jejich producent Jaromír Tůma mně nabídl, jestli bych nechtěl točit desku,“ vysvětluje situaci v té době Prokop a dodává:

„Byl to jeden z důvodů, proč jsme se nakonec vrátili. Protože jsem věděl, že tady ta nabídka je a že bychom to měli udělat. V tom Německu bychom jako úplně neznámí lidi tuhle šanci asi nedostali. I když se tam k nám chovali báječně.“

Po prvním albu následovalo o čtyři roky později další. To už ale Československo zažívalo období normalizace.

„Myslím si, že ta normalizace v jisté směru byla pro náš národ horší než 50. léta, kdy skutečně šlo o život, kdy se lidé zavírali do těžkých kriminálů, kde se i popravovalo. To už se samozřejmě v 70. letech z politických důvodů nedělo. Mělo to takovou, řekl bych sametovější nebo měkčí formu,“ hodnotí tehdejší poměry zpěvák.

Čtěte také

V čem tedy pro něj 70. léta byla problematická? „Daleko horší pro mě je ten pocit takové té vlastní předposranosti. To byla ta autocenzura, která je horší než cenzura z venku. To si myslím, že nám zlomilo páteř víc než ten jasný stav v 50. letech. To ti, kteří tušili, tak věděli, kdo je zkrátka nepřítel. Bylo tady jasné my a oni,“ přibližuje Prokop a přidává i konkrétní příklad takové autocenzury:

„Výtvarník Alan Pajer přišel s návrhem obalu a tam jsem poprvé najednou na Městě ER viděl dole napsáno: ‚Michal Prokop a Framus 5.‘ Přišlo mi, že je to hrozně chytrý. Ať si to každý čte, jak umí. Na zadní straně bylo ještě Framus Five. A pak tady samozřejmě byli Rangers – Plavci, Greenhorns a tak dále. Blue Effect najednou byl Modrý efekt. Tyhle věci jsou vlastně signifikantní znaky toho, jak jsme žili – jak jsme se snažili nějak se podivně tou dobou proplížit.“

Politické ambice

Těsně po Sametové revoluci se Michal Prokop, jako celá řada dalších, vrhl do politiky. „Já vždycky říkám, že do politiky vstupují lidi z různých důvodů. V těch prvních 90. letech, kdy jsme do nich vstoupili po revoluci, tak to skutečně bylo v mnoha případech takové nadšení – chtěli jsme něco změnit v tom státě. Ale samozřejmě každý, kdo vstupuje do politiky, tak si nějakou tu maršálskou hůl v té své torničce nese. Bez těch osobních ambicí do politiky nemá smysl vstupovat. To nejde,“ říká o začátku své politické kariéry.

„Já jsem měl ambici se to naučit jako profesi. A opravdu jsem v tom deset, možná i trošku víc let v různých formách vydržel,“ přiznává s tím, že tahle životní etapa je pro něj dnes už ale uzavřená.

Po letech nová deska

Místo toho se Prokop raději vrátil do nahrávacího studia. „Momentálně jsem ve fázi, kdy dokončujeme desku – album, o kterém jsem si už několik let dávno nemyslel, že něco podobného bude možné. Pracuju na ní přes dva roky. Skončili jsme natáčení a jdu do studia začít míchat a připravovat mastering. Vyjít by měla na jaře,“ svěřuje Prokop své plány na následující měsíce.

Čtěte také

Součástí desky bude i jedna zajímavost – písnička Jaroslava Ježka Svět naruby. „V roce 1969 jsem ji zpíval jako tehdejší výraz nějakého protestu proti nastupující normalizaci a proti tomu všemu. Byla to vůbec moje první česky zpívaná věc, kterou jsem natočil do poslední Houpačky Jirky Černého, než ji zakázali. A ta nahrávka se nezachovala. Tak jsme ji udělali znova,“ zmiňuje Michal Prokop, co lze na desce najít a dodává, proč se rozhodl písničku po dlouhých letech znovu oprášit:

„Je to teda takový zvláštní návrat, ale bohužel mně přišlo, že ten text, který vznikl v době hospodářské krize ve 30. letech, je najednou strašně aktuální. Tahle divná doba, ve které žijeme, ve mně evokovala pocit, že by stálo za to se k té písničce vrátit.“

Poslechněte si celý rozhovor Vlastimila Ježka s Michalem Prokopem. Dozvíte se také, jak Prokopovi v době normalizace pomohl Karel Gott nebo čeho dodnes známý zpěvák lituje.

autoři: Vlastimil Ježek , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související