Michail Roginskij: Nesouhlasím, a proto maluji

Expozice v benátském paláci Ca’ Foscari (na snímku), uspořádaná v rámci zdejšího architektonického bienále, překračuje hranici obrazů, ale jde i za Červené dveře, jak zní název výstavy děl Michaila Roginského

Když poprvé uslyšíte o ruském výtvarníkovi, který se jmenoval Michail Roginskij a žil mezi lety 1931 a 2004, asi vás ihned zaujme jeho postoj – malíř neměl ani nejmenší zájem, aby vytvořil to, čemu se říká krásný obraz.

Na jeho práci je to ihned patrné, ale dokládají to i jeho slova citovaná v londýnském měsíčníku Art Newspaper: „Obraz jako takový pro mě nic neznamená. Jeho skutečný smysl je vždycky někde za ním. Chtěl jsem v něm především překonat typicky umělecký rys, který naprosto odmítám.“

Obraz pro Michaila Roginského není uměním, pokud se za tímto slovem ukrývá napodobení, iluze nebo dovednost vytvořit obraz, aby vypadal jako živý. Obraz je pro něj existenciální zážitek. Není náhoda, že k jeho vzorům patřil španělský malíř Francisco Goya, jehož duchovní odkaz je soustředěn v tak zvaných Černých obrazech.

Musíme mít na paměti, co znamenalo slovo umění v Sovětském svazu v době povinného socialistického realismu. Michail Roginskij v té době vyrůstal. Jeho odmítání tvorby jakožto umění i syrovost jeho obrazů bychom měli vidět jako projev touhy být malířem – realistickým malířem, který se odmítá držet oficiálního kánonu.

Malíř Georg Baselitz, který vyrůstal v komunistickém východním Německu, začínal z podobného důvodu malováním realistických postav, které převracel hlavou dolů.

Čtěte také

Expozice v benátském paláci Ca’ Foscari, uspořádaná v rámci zdejšího architektonického bienále, překračuje hranici obrazů, ale jde i za Červené dveře, jak zní název výstavy děl Michaila Roginského. Červené dveře se také jmenuje obraz z roku 1965, který vyvolal spoustu nedorozumění.

Kritik Alexander Glezer, který o rok dříve pořádal moskevskou výstavu nonkonformního umění, nazval Roginského zakladatelem sovětského pop artu, ale ten se s tím nikdy neztotožnil. Červené dveře jsou skutečné požární únikové dveře, jen poněkud zmenšené.

Expozice v benátském paláci Ca’ Foscari (na snímku vpravo), uspořádaná v rámci zdejšího architektonického bienále, překračuje hranici obrazů, ale jde i za Červené dveře, jak zní název výstavy děl Michaila Roginského

Možná si vzpomenete na dada a Marcela Duchampa, ale Červené dveře byly ve skutečnosti jedním z mnoha pokusů Michaila Roginského překročit hranice iluzivního malování a plochého plátna, a možná i dobový příkaz, aby umělec hlásal nějaké politické nebo ideologické poselství.

Sto dvacet obrazů na benátské výstavě vzniklo po roce 1978, kdy malíř emigroval do Paříže. Je na nich vidět, že jejich autor nemá nic společného s novým dadaismem, který zdůrazňuje působení umění jakožto objektu, ani se strojeností pop artu.

Michail Roginskij maloval všední objekty – řady plastikových lahví nebo džbány a čajové konvice plující v prostoru obrazu, které nijak nepřipomínaly témata, která upoutala uměnímilovné americké a evropské obecenstvo v poslední čtvrtině dvacátého století.

Čtěte také

Podobně ani série neobydlených oděvů, kterou Roginskij namaloval na počátku 90. let, nemá kromě témat nic společného se soudobým novodadaismem. To, co ho odlišuje od domnělých amerických vzorů, je nepolevující melancholie, která odpovídá ruskému stereotypu – dnes ho vidíme například na instalacích Ilji a Emilie Kabakovových.

Jeho interiéry, které prozrazují minulost návrháře nábytkových sad, jeho záměrně primitivně pojatá kamna, kterým chybí reálný objem a perspektiva, šaty, zátiší a spousta lidských postav jsou výrazem trýznivého existencialismu kombinovaného s každodenní důvěrností, která je jakýmsi posledním útočištěm ve světě, kde převládá pocit izolace, osamění a obklíčení.

Expozice v benátském paláci Ca’ Foscari (na snímku), uspořádaná v rámci zdejšího architektonického bienále, překračuje hranici obrazů, ale jde i za Červené dveře, jak zní název výstavy děl Michaila Roginského

Michail Roginskij se opravdu tvrdošíjně izoloval a zůstal takový i v Paříži, kde vzdoroval nákaze francouzského Nového realismu, přestože i on začal na konci 80. let vkládat do svých obrazů zlomky trojrozměrných koláží.

Roginskij prošel na Západě bez úhony lety, kdy konceptualismus vykázal malování do vyhnanství, ale i roky, kdy se vrátilo do módy v podobě nového expresionismu a transavantgardy.

Michail Roginskij byl pořád svůj – v 80. letech se nikdy nevzdal štětce a i plátna a v 90. letech odolal i nástupu módní postmoderny. Kritici se ho místy pokoušejí zařadit k tomu či onomu vzoru nebo směru, ale většinou nepochodí. Na Západě jsou občas v oblibě silná slova a nezříká se jich ani Michail Roginskij, ale nikdy u něj neucítíte obrazoborecký cynismus.

Čtěte také

Od poloviny 80. let začaly do jeho obrazů pronikat nápisy, hesla, prohlášení i urážky, které někdy působí jako vyšinuté verše. Divoká slova mění obraz v manifest, nápis, anarchistické graffiti nebo epitaf. Ale stále ani stopy po plačtivé nostalgii nebo cynismu.

Divákovi je jasné, že se malíř ztotožňuje se svými postavami čekajícími na autobus nebo na metro, jaké vidíme na obrazech z 90. let, kdy se Michail Roginskij mohl vrátit do Moskvy. Jsou to lidé, kteří opravdu čekají nebo kteří jsou na prahu. Práh je tu možná metaforou pro umělce v zemi nikoho.

Malíř Michail Roginskij nepřišel odnikud, protože měl solidní vzdělání, ale nepřipojil se ani k pravověrným obřadům a postupům současného umění a jeho trhu. Sám o sobě říkal, že je malíř, který maluje, aby bránil určité hodnoty, a spolu s nimi bojoval proti naší plastikové kultuře.

A jako takový to byl disident nejen vůči politickým režimům, ale i vůči každé přetvářce, která se tváří jako umění. Výstava Za červenými dveřmi je v benátském paláci Foscari otevřena do 28. září.

Zpracováno ze zahraničního tisku.