Merkelová má velký a nebezpečný plán pro Evropu a Walesa se bojí jen Boha a manželky

Angela Merkelová má velký a nebezpečný plán pro Evropu

Angela Merkelová nejspíš věnuje své třetí volební období rozsáhlejšímu domácímu investování než v době, kdy vrcholila krize eurozóny. Podle magazínu Spiegel však má spolková kancléřka především velké plány s Evropskou unií. Následující kapitola její politické kariéry bude tudíž významná především zahraničněpolitickými aktivitami – Merkelová chce delegovat do Bruselu daleko větší pravomoci nad rozpočty jednotlivých členských zemí sedmadvacítky. „Je to velmi riskantní krok a už teď je jisté, že koaliční sociální demokraté budou proti,“ poznamenává magazín.

Německo nyní míří k potřetí v poválečné historii k velké koalici. Přímé rozhovory mezi CDU/CSU a SPD začnou zítra. Kancléřka spěchá, protože chce stihnout sestavení kabinetu do vánočních svátků. Merkelová má dnes v Německu i Evropě větší moc, než kterýkoli z jejích předchůdců. Takovou většinu neměla německá vláda v Bundestagu nejméně posledních padesát let, píše týdeník. Ve své vlastní straně prakticky nemá vyzyvatele ani kritiky. A navíc se v časech krize eurozóny stala z Německa hlavní síla evropské politiky, která provedla Evropskou unii složitým obdobím.

Snad jediná kritika, která na adresu Merkelové dosud zaznívala, jí vyčítala, že je političkou bez jasné vize a plánu, která neví, kam vlastně Evropu a Německo vede. Je pravda, že v minulosti přistupovala k politické agendě s mentalitou opravářky. Když se něco pokazilo – ať to byla finanční krize, nebo potíže eurozóny – Merkelová obrazně řečeno „natáhla montérky“ a potíž vyřešila. Pro tuto taktiku má mimořádné nadání. Ale jak zúročí nebývalý politický kapitál, který jí nyní spadl do klína? „V Německu se nejspíš nic moc dít nebude. Velká koalice bude hlavně plnit předvolební sliby,“ míní Spiegel.

V Evropské unii se však politička chystá k dalekosáhlé reformě evropských institucí. Pokud uspěje, Evropská unie už nikdy nebude tím, čím bývala. Jejím cílem není nic menšího než zavedení nadnárodní kontroly rozpočtů a zadlužování všech vlád členských zemí. Kromě toho chce národním vládám vnutit pravidla pro posílení konkurenceschopnosti a provádění rozsáhlé sociální reformy. Merkelová předpokládá, že pokud se jí tyto plány zdaří, zařídí tím společné měně dlouhodobou stabilitu a nasměruje sedmadvacítku na společnou ekonomickou a fiskální cestu. „Fakticky to bude znamenat politické dotažení evropské měnové unie – což by byl mimořádný, dnešní optikou viděno téměř neuskutečnitelný úspěch,“ konstatuje Spiegel.

Angela Merkelová|foto: ČTK/AP, Rainer Jensen,ČTK

Ne, že by to byl nový cíl. Nové je však to, že Merkelová chce dát Bruselu daleko větší pravomoci pro vymáhání zmíněných zásad. Úředníci v sídle EU budou mít právo veta nad národními rozpočty, budou moci provádět hloubkové kontroly a budou s kabinety jednotlivých zemí uzavírat bilaterální dohody o finanční politice. Stručně řečeno, půjde o rekonstrukci eurozóny od samého základu a faktické vytvoření jednotné evropské ekonomické vlády.

Německu pomáhá prosazovat jeho představy o budoucí Evropě především jeho momentální ekonomická síla. Přísných rozpočtových kontrol se Berlín bát rozhodně nemusí, a tak má dost energie na vymýšlení receptů pro své okolí. Německo nyní dosáhlo bezmála plné zaměstnanosti a jeho rozpočet vypadá velmi slibně – vláda chystá velké domácí utrácení, aniž by kvůli tomu musela zvyšovat daně. Ministr financí Wolfgang Schäuble předpokládá, že rozpočtový přebytek dosáhne v roce 2015 dvě stě milionů eur, v roce 2016 5,5 miliardy eur a v roce 2017 9,6 miliardy. Vláda tak bude mít pro své potřeby v nadcházejících letech navíc 15 miliard eur. Velká koalice toho chce náležitě využít – například plných 11 miliard chce nalít do německé infrastruktury.

Co se Evropy týče, tam bude Merkelová nejspíš potřebovat daleko více politické odvahy a schopnosti riskovat, než jakou musela prokázat v celé dosavadní kariéře. Koneckonců chce prosadit dodatky k přístupovým smlouvám, a nesvěřit více pravomocí jenom Bruselu, nýbrž i tolik kritizované Evropské komisi. „Jiná možnost neexistuje,“ říká nejmenovaný člen vlády. Německé ministerstvo financí momentálně pracuje na změnách v takzvaném 14. protokolu Smlouvy o Evropské unii. Dosavadní verze obsahuje jen pár obecných prohlášení o spolupráci a kontrolách v eurozóně. Berlín chce však do smlouvy zapracovat výraznou politiku cukru a biče.

Evropská komise by například měla mít možnost uzavírat s každou členskou zemí smlouvu o krocích k dosažení vyšší konkurenceschopnosti, anebo dohodu o investiční a rozpočtové kázni. Výsledná podoba každé takové úmluvy bude plná konkrétních čísel, která budou kdykoli vymahatelná a ověřitelná. Naopak jednotlivé země budou mít daleko větší možnost ovlivňovat rozpočet Bruselu, a budou moci čerpat i ze záložního rozpočtu Unie, v němž budou nachystány pro „poslušné“ členské země odměny v řádech desítek miliard eur. S pomocí 14. protokolu také může být prosazena funkce ministra financí Unie. Tento vlivný post dosud zastává vždy jeden z ministrů financí členských zemí, nový superministr by však seděl v úřadu „na plný úvazek“.

Podle Spiegelu má tento ambiciózní plán řadu nástrah. Jeho zavedení do praxe není ani zdaleka jisté. To Merkelové není po chuti, a tak promptně jmenovala do budoucí vlády post hlavního evropského stratéga, jímž se stal Nikolaus Meyer-Landrut. Ten už na začátku října kancléřčin plán nastínil v Bruselu – ale moc tam nepochodil. V celé Unii totiž posilují odpůrci společné měny, a každé další zvyšování pravomocí Bruselu narazí na tvrdé domácí politické útoky. „Více pravomocí do Bruselu? Tak na to zapomeňte,“ bude znít z většiny členských zemí.

Volby v Německu. Angela Merkelová|foto: ČTK/AP, Jens Meyer,ČTK

Pochybnosti se objevují už i v europarlamentu, i když tam se to děje z jiných důvodů. Levicoví i konzervativní poslanci tam tuší, že jakmile se otevřou dveře zásadním změnám v Unii, nepodaří se je hned tak zavřít. Například v britské politice dnes sílí strana UKIP, která prosazuje nezávislost Spojeného království na kontinentální Evropě. Trend je zcela opačný, než jaký zamýšlí Berlín – tito radikálové využijí každé slabosti, aby Bruselu moc odňali. Jejich cílem je renacionalizace Evropské unie, tedy návrat k národním státům. Také koaliční sociální demokraté mohou být proti. SPD už dala najevo, že nepodpoří žádné změny v dosavadních pravidlech pro vyhlašování referend v členských zemích. I prezident europarlamentu, německý sociální demokrat Martin Schulz, varoval Merkelovou, že nepodpoří žádné dodatky k existujícím smlouvám. Má obavy, že by se změny táhly příliš dlouho a v některých zemích by referenda vzhledem k silným protiunijním náladám nemusela dopadnout dobře.

Merkelová se však nemíní nechat těžkostmi odradit. A už má i plán bezprostředních kroků. Nejprve počká, jak dopadnou příští rok v květnu volby do Evropského parlamentu. Pak bude následovat volba nového předsedy Evropské komise, neboť José Manuelovi Barrosovi vyprší druhé volební období. Merkelová jej pro funkci vybrala, a dokonce mu zařídila zvolení na druhé funkční období, dnes však už znechucení nad tímto politikem neskrývá ani na veřejnosti.

Jakmile usedne do svých křesel nová Evropská komise, nastane pro Merkelovou rozhodující okamžik – otevře se šance na prosazení chystaných změn. Bude přitom jedno, že zpočátku bude se svou iniciativou osamocená. Na to je už zvyklá od prvních chvil krize eurozóny. Tehdy chtěla vtáhnout do systému pomoci zemím stiženým krizí i Mezinárodní měnový fond. Téměř všechny evropské země však byly proti. V soukromí tehdy prohlásila: „Zůstala jsem v Unii se svými idejemi úplně osamocená. Ale je mi to jedno. Mám přece pravdu.“

Co si myslí polský exprezident, když vidí sám sebe v hraném filmu?

V rozmezí několika měsíců se Lech Walesa změnil z polského elektrikáře v gdaňských loděnicích v jednu z nejznámějších tváří globální politiky. Server BBC se proto snaží zjistit, jak vnímá první velký hraný životopisný film o sobě samém. Film Walesa v anotaci hlásá, že svého hlavního hrdinu představí jako člověka plného protikladů a překvapení. „S tím překvapením bych souhlasil. Proto jsem ostatně vyhrál. Překvapil jsem komunisty, překvapil jsem Jelcina, překvapil jsem spoustu prezidentů,“ říká exprezident. Po krátké pauze dodává: „A měl jsem také pořádnou dávku štěstí.“

Film natočený slavným polským režisérem Andrzejem Wajdou má být završením trilogie Muž z mramoru z roku 1976 a Muž ze železa z roku 1981. Snímek mapuje Walesův život od krvavého potlačení dělnických nepokojů v roce 1970 přes založení nezávislých odborů Solidarita v roce1980 a zavedení stanného práva o rok později až po pád komunismu. Walesa získal v roce 1983 Nobelovu cenu míru a v roce 1990 se stal polskou hlavou státu (i když tak daleko děj filmu nedospěje). Wajda tvrdí, že Walesa je „nejtěžším tématem“, s jakým se během své pětapadesátileté filmové kariéry potýkal. „Nezdálo se mi, že by kterýkoli jiný režisér mohl uchopit Lechův život dostatečně fundovaně. Tak mi nezbylo, než ho natočit sám,“ říká umělec.

S propagací snímku by měl pomáhat také Walesa, ale ten se od začátku drží trochu stranou. „Hlavním cílem pana Wajdy bylo bilancování s komunismem. Nechtěl jsem do procesu vzniku filmu nijak zasahovat,“ říká Walesa. Na plátně jej představuje polský divadelní a filmový herec Robert Wieckiewicz, jehož fyzická podobnost s odborovým předákem je na plátně až udivující. Walesu představuje jako charismatického i rozporuplného dělnického předáka. Nezastavuje se ani před dělnickými represemi v roce 1970, během nichž Walesa podepsal spolupráci s tajnou policií. Postupně pak sleduje jeho politické dozrávání a první protirežimní vystoupení.

Bývalý polský prezident Lech Walesa|foto: ČTK/AP, Charles Rex Arbogast,ČTK

„Vzpomínám, jak jsem jako student poslouchal na Svobodné Evropě o stávkách v Gdaňsku,“ říká Wieckiewicz. „Vyrazil jsem tam na prázdniny a všude dýchal svobodu. Říkali jsme, co jsme chtěli, a neohlíželi se na cenzuru. Poprvé v životě jsem unikl z dosavadního sevření. Walesa byl pro nás superhrdinou, někým, kdo přistál z Marsu. A lidé mu rozuměli, byl jedním z nás,“ říká herec. Přiznává také, že Walesu po opuštění prezidentského úřadu vnímá jako problematickou postavu. „Není snadné s ním vycházet. Nemíní mlčet, je vlastně dosud politicky činný, a to co říká, bývá někdy podivné,“ vysvětluje Wieckiewicz. Polská společnost se podle něj dělí na ty, kdo Walesu dodnes považují za hrdinu, a na ty, kteří v něm vidí zrádce. „Pro mě však zůstává díky své jedinečné historické roli spíše pozitivní figurou,“ dodává.

Když se BBC zeptala samotného Walesy, co o filmu soudí, tvářil se neproniknutelně. „Nechci vyslovovat žádný názor. Chci, aby si diváci sami udělali o mně představu. Ale o mém životě by se dalo natočit třicet dalších filmů,“ dodal poněkud neskromně. „Jsou to koneckonců jen dvě hodiny, a můj život trvá už 70 let. Teprve čas ukáže, jestli jde o dobrý film,“ míní exprezident. Ze snímku jednoznačně vyplývá, že vystoupením proti komunistickému režimu se Walesa vystavil reálnému a velkému nebezpečí. Na doraz BBC, zda se během zatýkání a výslechů nebál, odpovídá Walesa příznačně: „Jsem věřící člověk. Bojím se jedině Boha a čas od času také své ženy.“

Když je slabost výhodou

Britský nedělník Sunday Times přináší recenzi nejnovější knihy úspěšného spisovatele Malcolma Gladwella, autora bestsellerů Mžik: Jak myslet bez přemýšlení či Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky. V nové knize David a Goliáš zkoumá fenomén síly slabých a dospívá k závěru, že domnělé životní výhody často žádnými výhodami nejsou. Kniha je podle recenzenta spíše volným souborem inspirujících příběhů a dílčích zjištění z oblasti sociologického výzkumu, čte se však jedním dechem. Koneckonců téma slabosti obrů a nečekané síly trpaslíků je součástí světového kulturního dědictví minimálně od biblických časů – David a Goliáš se propracovali do samotného titulu knihy.

Gladwell například dospívá k zajímavým závěrům v oblasti elitního školství. Zatímco rodiče dětí zrozených v silných populačních ročnících hledají už od první třídy pro své ratolesti co nejelitnější školy, autor doporučuje zdravou umírněnost. Na příběhu dospívající Caroline Sacksové ukazuje, jak volba prestižní Brownovy univerzity může studenta či studentku zatížit pocity bezmoci a nedostatečnosti mezi „geniálními“ spolužáky. „Čím elitnější škola je, tím horší si tam mohou někteří studenti připadat,“ píše Gladwell. Strávit několik let dumání nad tím, proč jsem tak hloupý či hloupá, může dítě fatálně podlomit. Závěr? Lepší je být velkou rybou v malém rybníce, než se vydat mezi štiky. V americkém prostředí to mimo jiné dokazuje zjištění, že v průměrných univerzitách studenti publikují daleko více prací, než na vrcholku – tam je tlak konkurenčního prostředí nemilosrdnější a chybí často odvaha.

Podle statistik z Harvardovy univerzity navíc odchází z dolní třetiny méně úspěšných žáků v ročníku stejné procento studentů jako z kterékoli horší univerzity, i když v absolutním měřítku je svými výsledky významně převyšují. Je tomu tak proto, že v atmosféře neúspěchu se nedá dlouho vydržet. Tato čísla mimo jiné vysvětlují, proč mají Spojené státy tak málo vlastních špičkově vzdělaných vědců a inženýrů a proč se tolik otevírají elitní imigraci z celého světa. Plná polovina amerických studentů, kteří začnou vědou nebo technickými disciplínami, nakonec skončí u kunsthistorie a dalších „lehčích“ oborů.

David a Goliáš (Autor: Raz Ben Chaim, 10 let, Velká Británie)|foto: Jana Šustová

S tím souvisí i otázka, zda se studenti učí lépe v malých, nebo velkých třídách? Ačkoli americká vláda vynakládá obrovské finanční prostředky na vytvoření komfortnějšího prostředí, ze statistik vyplývá, že jen 15 procent studentů v malých třídách dosahuje lepších výsledků než ve standardních, přičemž stejné množství se v malém kolektivu spíše zhorší. Pedagogičtí badatelé totiž zjistili, že se schopnost učit se skutečně zlepšuje s menšími třídami, ale jen do určitého bodu. Když dítě přejde ze třídy o pětadvaceti žácích do kolektivu o osmnácti studentech, nezpůsobí to žádný velký rozdíl, ale pokud počet dětí klesne pod 12, výsledky se nečekaně zhorší. Rodiče, kteří platí dětem astronomické školné za elitní školy, jednoduše vyhazují své peníze, tvrdí autor.

To je ostatně ústřední teze knihy – za určitých okolností je slabost či malost velkou výhodou, ale o něco dále se stává fatální nevýhodou. Gladwell to nazývá „křivkou ve tvaru písmene U naruby“, což by mohl být vhodný název knihy. „Škoda, že ,U naruby‘ by vypadalo příliš divně,“ poznamenávají Sunday Times. Gladwell vrší velké množství příběhů, ilustrujících jeho teze. Je zde Gary Cohn, dyslektik, který to dokonalým předstíráním, že rozumí finančním trhům, dotáhl až na šéfa Goldman Sachs. Je zde i alabamský kazatel Fred Shuttlesworth, který se odvážně postavil Ku-klux-klanu a ze své bezmoci udělal výhodu, takže mocnou organizaci dokázal porazit.

Všichni měli společné to, že prošli fenoménem, který Gladwell nazývá „potřebné těžkosti“. Jde o počáteční znevýhodnění, které jim vnukne odvahu či bystrost – přesně tu, která biblického Davida přiměla odložit zbroj a jít do střetu s obrem vybaven pouze nekonvenčním řemínkem a třemi oblázky. „Nejbizarnější je příběh týmu dvanáctiletých hráček košíkové z Kalifornie. Trénoval je otec, zcela neznalý základů hry. Vymyslel proto bizarní strategii, odporující veškeré zkušenosti – nutil dívky, které byly tak špatné, že neměly co ztratit, aby za každou cenu bránily vlastní koš a vůbec neútočily. Tato strategie je ve středoškolské lize dovedla k senzačním vítězstvím. Gladwell dokazuje své základní východisko nepřebernými statistikami – například dokazuje, že třetina úspěšných podnikatelů trpí dyslexií, i když je pravda, že vysoké procento jich také končí v kriminálu.

„Kniha nás nakonec nechává trochu na holičkách. Neobsahuje tak vybroušené argumenty jako Mžik či Bod zlomu, a nepřináší ani konzistentní teorii výhod slabosti. Čtenáři to však nakonec ani nevadí. Množství příběhů o lidech, kteří dokázali uspět tváří v tvář znevýhodnění či přesile, je prostě obrovsky povzbuzující,“ končí recenzi Sunday Times.