Matěj Schneider: Washington měl mnoho důvodů pomoct železničářům. Naopak opět pomohl jejich šéfům

26. prosinec 2022

Američtí železničáři se celý rok pokoušeli dohodnout se svými zaměstnavateli na lepších podmínkách, ale neúspěšně. Nešlo přitom ani tak o zvedání mezd, ale o nelidské podmínky, co se týče jejich pracovní docházky. Pracují enormní hodiny a je pro ně takřka nemožné si bez výrazné penalizace vzít jakékoliv volno, které není plánováno s mnohatýdenním až měsíčním předstihem. Ani v případě nemoci. To se pak samozřejmě propisuje i do bezpečnosti na trati.

Železničářské odbory si pak naivně dělaly naděje, že jim ve vyjednávání pomohou demokraté, kteří jsou zatím u moci jak v Kongresu, tak v Bílém domě. Joe Biden se v posledních letech honosil tím, že bude nejvíce proodborářským prezidentem v historii USA. Jakkoliv ale pár drobných proodborářských kroků udělal, mnohdy vše zůstalo v rovině slov.

Čtěte také

Podpora demokratů přitom byla pro železničáře ještě důležitější než pro ostatní americké pracující. Pracovněprávní vztahy zaměstnanců železnic jsou totiž na rozdíl od těch ostatních amerických pracujících regulovány zákonem z roku 1926, který dává Kongresu do rukou moc vnutit při kolektivním vyjednávání železničářům smlouvy proti jejich vůli a znemožnit tak jakoukoliv legální stávku.

Tento zákon vznikal v době, kdy železniční stávka mohla naprosto ochromit dopravu nákladů po USA, a jakkoliv v dnešní době jsou železnice v tomto ohledu méně dominantní formou dopravy, stejně mají na starosti více než třetinu amerických nákladů. Odhadovalo se tak, že každý den potenciální železniční stávky by stál americkou ekonomiku až dvě miliardy dolarů.

Rekordní výnosy

Čtěte také

Zástupci demokratické administrativy tak do vyjednávání vstoupili na sklonku léta – zjevně aby hrozící stávku oddálili, jelikož by jim značně znepříjemnila výhled na podzimní volby do Kongresu. Nasnadě ale bylo, že se pouze snaží vzniklý problém odkopnout do povolebního období, kdy se železničáři zatočí.

To přesně se stalo a Kongres na žádost Bidena na začátku prosince schválil vynucenou dohodu. Požadavkům železničářů nevyhověl. Získali sice symbolický den osobního volna navíc, systémově se nic nezměnilo a volno je pro ně i nadále v praxi obtížně dosažitelné. Archaický železniční pracovněprávní zákon by Kongresu přitom teoreticky umožnil i opak: nevnutit dohodu zaměstnancům, ale jejich nadřízeným.

V kritickém Senátu přitom výraznější rozšíření volna pro železničáře získalo i hlasy (nedostatečné) hrstky republikánů. Někteří z nich se totiž v posledních letech tváří, že by se právě jejich strana mohla stát politickou silou bojující za práva amerických pracujících. I ze strany jednotlivých republikánských senátorů to byl ale nejpravděpodobněji jen laciný kalkul v momentě, kdy bylo jasné, že celý návrh neprojde.

Čtěte také

Jiným republikánům by z ideologických pozic mohlo vadit, že se do vyjednávání zaměstnanců a firem cpe stát, ale instinkt postavit se na stranu byznysu je u nich zjevně až moc pevně zakořeněný. Ani demokraté, kteří rozhodně hlasují proodborářsky stabilněji, se nebyli schopni dohodnout na jednoznačné podpoře železničářů, i když by to pro ně měla být jednoduchá volba. Až se zase budou divit, že je pracující Američané nepodporují tak silně jako v průběhu 20. století, měli by si na svou zradu železničářů vzpomenout.

Americké železniční firmy v poslední dekádě oslavovaly rekordní výnosy. A to i v pandemických letech, kdy přitom jejich síť kolabovala mimo jiné důsledkem toho, že svůj provoz v uplynulých dekádách osekaly až na kost a jakýkoliv otřes způsobuje enormní zpoždění i lokální kolapsy.

Kdyby se Kongres postavil na stranu železničářů, nemuselo by to být jen proto, aby pomohl sedřeným železničářům (což je samo o sobě dostatečný důvod), ale také by nepřímo pomohl vyztužit chatrné americké dodavatelské řetězce. V posledních letech se kongresmani tvářili, že je to pro ně důležité. Zjevně ne natolik, aby se postavili železničním korporacím.

Autor je publicista

Spustit audio