Matěj Schneider: Republikáni řeši dilema. Kdo skočí první, schytá to od Trumpa

7. únor 2023

Bezprostředně po loňských volbách do Kongresu oznámil Donald Trump svůj úmysl kandidovat znovu na prezidenta v roce 2024. Od té chvíle spousta republikánů nervózně přešlapuje na místě – aniž by se to mnoho amerických konzervativců odvážilo říkat nahlas, část strany by si ideálně přála, aby jejich příštím kandidátem byl někdo jiný. Je tu ale problém: Trump je stále nejoblíbenějším politikem mezi republikánskou voličskou základnou a sesadit ho rozhodně nebude nic lehkého.

Nejčastěji skloňovaným jménem je floridský guvernér Ron DeSantis. Ten se v uplynulých letech stylizuje do ideálního dědice republikánství ve stylu trumpovského Make America Great Again.

Čtěte také

Mezi konzervativci je oblíbený skrze svoje kulturněválečné výboje a dle mnohých z nich také takřka vzorově zvládl pandemii koronaviru ve svém státě (což si naopak nemyslí zdejší liberálové). Část republikánského establishmentu v čele například s redakcí webu The Daily Wire v něm pak vidí jakousi disciplinovanější verzi Trumpa: s podobně ostrými lokty, ale menší mírou nevypočitatelnosti.

Kromě něho v posledních dnech píší americká média o další potenciální kandidátce, která se prý co nevidět chystá oznámit kampaň, a tou je Nikki Haleyová, bývalá guvernérka Jižní Karolíny a Trumpova velvyslankyně do Spojených národů. Vzhledem k tomu, že z Trumpovy administrativy odešla už na konci roku 2018, není snadno spojitelná s prezidentovým chaotickým zvládáním pandemie, ani celou tragédií neuznaných výsledků voleb.

Nejděsivější varianta

V tuto chvíli jak DeSantis tak Haleyová vyčkávají. Nikdo z republikánů jistě nemůže zapomenout na primárky v roce 2016, ve kterých Trump postupně v médiích i na debatních pódiích zšikanoval všechny své rivaly a dokráčel si pro nominaci.

Čtěte také

Tomu se samozřejmě nevyhnou ani tentokrát, ale je jasné, že ten, kdo ohlásí kandidaturu jako první, schytá největší palbu mstivého Trumpa, který si bude jejich kandidaturu vykládat jako narušení loajality, kterou stoprocentně vyžaduje. Ostatně jak na Haleyovou tak na DeSantise útočil letmo Trump už před několika dny v rozhlasovém rozhovoru.

Kromě nich se zaměřil také na svého bývalého ministra zahraničních věcí Mikea Pompea, který má údajně taktéž zvažovat kandidaturu. Nasvědčovala by tomu i jeho čerstvě vydaná autobiografie (i do té si Trump ve zmíněném rozhovoru rýpnul: sice řekl, že knihu nečetl, ale stejně si v ní podle něj Pompeo příliš přivlastňuje Trumpovy úspěchy).

Okolo možné kandidatury krouží také Trumpův viceprezident Mike Pence nebo také jeho národněbezpečnostní poradce John Bolton. Je tak klidně možné, že až se konečně jeden z Trumpových rivalů odhodlá oficiálně oznámit kandidaturu, strhne se najednou lavina několika dalších.

Čtěte také

To je ale pro mnohé také děsivý scénář. Bylo to právě roztříštěné pole soupeřů, které přispělo k vítězství Trumpa v primárkách v roce 2016. Tento vývoj velmi vyděsil i demokraty, kteří se báli, aby se něco podobného nezopakovalo s Berniem Sandersem v roce 2020 – straničtí lídři proto na poslední chvíli v primárkách zatáhli za pomyslnou ruční brzdu a pomocí zákulisních telefonátů například i ze strany Baracka Obamy dokázali vymanévrovat to, aby většina kandidátů odstoupila a podpořila Joea Bidena.

Naprosto nejděsivější varianta, která mnohé republikány budí ze spaní, je ale ještě jiná – to, že by Donald Trump primárky prohrál, ale následně nepodpořil oficiálního republikánského kandidáta. V nejhorším případě by dokonce sám stejně kandidoval na nezávislé kandidátce, což by velmi pravděpodobně takřka zajistilo vítězství demokratického kandidáta. Něčím takovým hrozil Trump už v roce 2016 a nevyloučil to ani teď. Republikány tak čeká velmi krušný rok a půl.

Autor je publicista

Spustit audio