Matěj Schneider: Jeruzalémské prohlášení je malý zázrak

Dodnes je to jedna z mých nejživějších dětských vzpomínek. Myslím, že mě vzbudil přímo zvuk výstřelu, ale bůhví. Co vím jistě, je, že byl rok 1995 a můj otec byl v té době českým velvyslancem v Izraeli. Vypotácel jsem se z postele a našel jsem ho před televizí tak rozčileného, jak jsem ho nikdy neviděl.

„Co se stalo?“ ptal jsem se. „Zastřelili Rabina!“ odpověděl mi otec, ale dost možná to nevěřícně říkal i sám sobě. „Kterýho?“ zeptal jsem se nevinně, což mého tátu jenom víc rozezlilo.

Čtěte také

Lucie Priknerová: Trump oznámil plán na vytvoření Palestiny, Netanjahu stál po jeho pravici

Sám byl v šoku, a byť to moje dětská hlava nemohla v tu chvíli pochopit, rozhodně neměl v tu chvíli ani pomyšlení na to, mi vysvětlovat, že nešlo o rabína s malým r, ale o premiéra Jicchaka Rabina, do kterého půlka světa vkládala naděje na vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jenom pár minut předtím ho zastřelil atentátník na mítinku na – od nás jen pár stovek metrů vzdáleném – náměstí Králů Izraele (dnes Rabinově náměstí).

Hlavolam zapeklitých izraelsko-palestinských vztahů mě od té doby provází neustále. Díky svým rodičům jsem měl tu čest poznat jak přeživší holokaustu, pro které byl stát Izrael vykoupením po nepředstavitelném peklu, tak Palestince, kteří byli nikoliv svojí vinou vrženi do nezáviděníhodné situace.

Rád bych řekl, že mě tyto perspektivy přiblížily k řešením tohoto bolestného hlavolamu, ale lhal bych. Pokud jste nikdy neměli tu smůlu psát nebo editovat text o izraelsko-palestinském konfliktu, závidím vám. Takřka nevyhnutelně vždy někoho naštvete. V horším případě se stanete persona non grata pro tu či onu stranu. O to větší obdiv mám pro dvoustovku intelektuálů z celého světa – od Ottawy po Jeruzalém –, kteří se tento krvavý pat minulý týden pokusili prolomit.

Patnáct bodů

Čtěte také

Jan Fingerland: Den početí Izraele a Palestiny

Takzvané Jeruzalémské prohlášení se skládá z 15 bodů. První pětici tvoří teze o tom, co představuje antisemitismus. Jakkoliv bych byl rád, aby redefinice něčeho takového byla v roce 2021 zbytečná, skutečnost je taková, že v době stoupajícího množství antisemitských útoků na obou stranách Atlantiku je něco takového bohužel velmi na místě. Druhá pětice se týká vztahu Židů z celého světa ke Státu Izrael. Nechci umenšovat její význam, ale nejpozoruhodnější v kontextu diskurzu okolo izraelsko-palestinských vztahů je závěrečná pětice.

Body 11 až 15 oddělují antisemitismus od kritiky sionistické politiky a zároveň vytyčují jasný nárok Palestinců na spravedlivé zacházení a základní lidská práva. Dále zdůrazňují potenciální legitimitu připodobňování izraelské politiky k jihoafrickému apartheidu a odmítají tvrzení, že by hnutí za bojkot izraelských firem bylo inherentně antisemitské. Nejpozoruhodnější je ale poslední bod, ve kterém signatáři vyslovují přesvědčení, že i taková kritika izraelské politiky, která může být subjektivně „nadměrná či sporná“, nemusí být nutně antisemitská. To vše se daří autorům deklarace vyjádřit, aniž by pošlapali prvních deset bodů svého seznamu.

Základní rámec diskuze

Nechci přeceňovat význam prohlášení dvou stovek signatářů, stejně mi ale jejich dílo přijde až zázračné. Samotné Jeruzalémské prohlášení nemůže vyřešit dekády trvající tahanice. Jeho autorům, kteří mají na potenciální řešení konfliktu velmi rozličné názory (sami uvádí: „nesdílíme politické názory a nesnažíme se propagovat politickou agendu žádné strany“), se ale podle mě podařilo položit velmi pevné základy pro smysluplnou debatu o tom, jak zapeklitý hlavolam vyřešit. Jak chcete začít řešit konflikt bez toho, aby se obě strany dohodly na jeho základním rámování a přijatelné rétorice?

Matěj Schneider|foto:Tereza Kunderová

Možná je naivní myslet si, že by takový dokument mohl změnit zhoubnou dynamiku dekády doutnajícího konfliktu, který s každým týdnem přináší jenom víc krve. Možná bylo stejně tak naivní vkládat v 90. letech naděje do Jicchaka Rabina. Ostatně Palestinci mu v jeho předchozí roli tvrdého ministra obrany přezdívali „lamač kostí“. Možná z něho ale právě jeho dřívější drsná pověst udělala toho pravého potenciálního mírotvůrce. Tím zásadním východiskem pro řešení konfliktu totiž byla ochota shodnout se s protistranou na základních termínech. Snad tuto naději tentokrát nikdo nezastřelí.

Autor je publicista