Martina Vacková: Festivalový návrat ke skoronormálu v Rakousku

17. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Výhled na rakouský Linec z prohlídkové trasy po střechách města

Rakouský Linz a Štýrský Hradec chvílemi vypadaly, jak kdyby se uprchličtí hrdinové z filmů rozutekli z pláten po městě, když jsou kina zavřená. Po dvou letech se mi zdálo, že přistěhovalců viditelně přibylo. A přibylo i těch, kdo jejich práva hájí. Tak mi to letos připadalo na dvou filmových festivalech Crossing Europe a Diagonale, kam pravidelně každý rok na jaře jezdím.

Jezdím tam ráda, protože mám pocit, že jedu na přátelskou návštěvu k sousedům, s nimiž velmi dobře vycházím. Loni na jaře se nad oběma festivaly kvůli covidu smrákalo, až se setmělo úplně a oba byly zrušeny.

Čtěte také

Letos na jaře se pomalu probouzely ze svého dlouhého covidového spánku a dávaly o sobě pomaloučku vědět. Bylo by snadné návštěvu zdvořile odmítnout, že je stále situace nejasná a kdoví co se na poslední chvíli zase zruší, a ušetřit si starosti. Jenže druhý vnitřní hlas nabádal, ať nezalézám do jeskyně, z níž ani opatrné rozvolnění nedokáže lidi vytáhnout. Začala jsem tedy průběžně na stránkách ministerstva zahraničí sledovat Rakousko, které mezitím zoranžovělo.

A tak jsem odjela. Byla to radost setkat se osobně s lidmi, s nimiž jsme si víc než rok jen dopisovali. Byla radost sedět zase ve skutečném kině. I když ob sedadlo, kteréžto pravidlo v kinech neporušovali ani milenci.

Pandemie, která způsobuje ztrátu paměti

Byla radost popíjet na restauračních zahrádkách a sdílet tu hromadnou veskrze příjemnou náladu zákazníků i číšníků, kteří s neuvěřitelně viditelnou radostí přinášeli kávu, pivo, minerálku nebo cokoliv jiného.

Byla už menší radost, že obden jsem se musela chodit testovat do veřejných testovacích center, což mi vždycky sebralo zhlédnutí jednoho filmu. Ale aktuální testy byly striktně vyžadovány a do restaurací a do kin bez nich vstup dovolený nebyl.

Čtěte také

A stály ty filmy za to? Stála ta cesta do Rakouska z mojí jeskyně za to? Nezměnila koronavirová doba úplně pohled na filmy a nejsou ty natočené před ní najednou úplně zastaralé?

Ne. Dokonce i reakce na covidovou dobu už se na plátně objevily, podobně jako nové variace na uprchlickou tematiku, v západním filmu tak strašně populární. Například v Linci v nejoblíbenějším diváckém filmu Jablka se hlavní hrdina ocitne uprostřed neznámé pandemie, která způsobuje ztrátu paměti a on se ve vlastním městě ocitne jako uprchlík bez ničeho.

Nepředstírá to ale všechno? Jeden z oceněných domácích filmů štýrskohradecké Diagonale Já, my zase ukazuje nadšenou Rakušanku, která po studiu jde zachraňovat uprchlíky na moři. Něco jako rakouská obdoba německé námořní kapitánky a aktivistky Caroly Racketeové. Proti uprchlíkům ale vzniká na dolnorakouském venkově iniciativa za bezpečné Rakousko. Kde je ta správná strana ve změti solidárního a odmítavého přístupu?

Martina Vacková

Jak ukázaly filmy, covidová proluka nezastřela jiná, závažná a dlouhodobá témata. A ani neuvrhla lidi do negativního myšlení – ba naopak, probudila v nich radost z osobního setkávání, z dělání radosti jiným. A možná ta přízeň k lidem obecně zůstane po covidu ještě dlouho, ať jde o přistěhovalce nebo o turistu. Člověk je nakonec rád za pohled na plná kina a ožívající Alpy. A je rád, že tu cestu ven absolvoval a ve své jeskyni neustrnul.

Autorka je editorka Českého rozhlasu

autor: Martina Vacková
Spustit audio