Martin Schulz: Trump vyhrál, proč se tomu divíme?

21. listopad 2016

Po prezidentské volbě ve Spojených státech se to opět objevilo. Místo chladných analýz se kroutí nevěřícně hlavami. Jednou z nejčastějších reakcí na vítězství Donalda Trumpa totiž byl, je a nějaký čas i bude - údiv.

Jak je to možné, že za vítězný konec nakonec tahal? A pak už se může jmenovat jakákoli nepěkná známka, kterou republikánský kandidát v průběhu asi tak patnáctiměsíční kampaně, v reakci na jeho často opravdu daleko za hranou dosavadní politické rétoriky stojící názory, nasbíral. Nic to ovšem nepomáhá k nějakému serióznímu zjištění, proč měl navrch donedávna vlastně nevolitelný kandidát.

Všechny možné "sociální vědy", které se věnují dění kolem politiky, hlavně pak složité alchymii vztahů mezi voličem a politickou reprezentací, vlastně spíš selhávají, než aby našli nějaké upřímné zhodnocení toho, čemu se v médiích pak skoro stále stejní představitelé "sociálních věd" diví.

Totiž zjevnému posunu politických vyjádření směrem k úrovni štamgastů od pivem pocákaných stolů. Řečeno opisem, volební preference nesbírají politici spojení s krásným, vyleštěným a vystylizovaným světem dynamického, úspěšného světa městských krasavic a krasavců.

Vítězí množina - opět opisem řečeno - nepříliš krásných, stárnoucích (často nezaměstaných, protože nezaměstnatelných) ve městě nebydlících obézních lidí. Zbraní nejsou rychlá a zaumná slova, kterými po sobě šlehají intelektuálně zdatní řečníci z hlavního města, případně z těch asi tří dalších větších městských aglomerací.

Volba zaťatou pěstí

I kdyby všichni mluvili stejně krásně a najednou jeden přes druhého, pořád by jejich hlasy byly výrazem názorů a postojů - řekněme - tak kolem 15 procent oprávněných voličů. Je to zřetelné, co tady říkám? Nějakých 85 procent voličů nežije a nekomunikuje mezi sebou v prostředí kypícího, chytrého, politicky a dějinně poučeného velkoměsta.

Jednou z nejčastějších reakcích na vítězství Donalda Trumpa je a nějaký čas i bude údiv

Poslední dobou se po výsledcích britského referenda o setrvání či opuštění Evropské unie, po volbách v USA, a koneckonců i po krajských volbách v České republice ukazuje, že jednou z ingrediencí, která míchá náladami ve společnosti je (možná podvědomý, možná uvědomělý, protože dlouhá léta pěstovaný) odpor vůči tomu krásnému světu úspěchu a konzumu, který je všemi médii nabízen jako standardizovaný vzor, jak by život měl vypadat.

Zbraněmi "stárnoucích, ne příliš hezkých vesnických tlusťochů" nejsou stránky tištěných a internetových médií, i když i tam se začínají prosazovat. Zbraněmi jsou volební lístky a tento vymodelovaný volič, kterého si komentátoři a mluvčí nového, krásného a štíhlého světa donedávna vůbec nevšímali, se dokonce - div se, světe! - naučil chodit k volbám.

Nevolí tradiční strany, které se mu jeví jako spolky podvodníků. A není se mu - po zavedení modelu "opoziční smlouvy" před 20 lety - ani co divit. Politika není podle modelového "stárnoucího křupanského tlusťocha" věcí voličovy volby, nýbrž politického a zákulisního kšeftování. A tak nevolí srdcem, ale zaťatou pěstí.

Všechna tvrdá data, která průzkumy veřejného mínění zpracovávají pomocí bůhví jakých algorytmů, jsou k ničemu, když se k nim jako tvárný faktor nepřičte tradiční odtažitost většiny voličů od jakéhosi abstraktního "světa velkých měst". V příštích volbách, respektive v odhadech před volebním víkendem, by se k tomu mělo přihlédnout. Nebo se budeme zase jen - divit.

autor: Martin Schulz
Spustit audio