Martin Schulz: Rok 2013 očima Martin Schulze

Kdo z komentátorů by chtěl věřit na magickou a nešťastnou „třináctku“, pak by si v tomto roce mohl přímo smlsnout. Ona třináctka v letopočtu přinesla České republice vskutku záplavu poměrně nestandardních jevů. Možná, že by se dalo říct i neblahých. A katastrofista by řekl, jak jinak, přímo katastrofálních. Tak jak to bylo popořadě…

První z těchto událostí se odehrála hned úvodem roku v tradičním novoročním projevu prezidenta republiky Václava Klause. Kromě toho, že na národ vypustil trochu té obligatorní kritiky Evropské unie, jež brání rozvoji a brzdí ekonomiku přehnaným množstvím regulí a nařízení, vypustil prezident Klaus též džina z lahve v podobě amnestie. Ta vstoupila v platnost hned 2. ledna a zároveň vstoupila do nejmodernějších dějin státu tím, že – s trochou nadsázky – od toho data běhalo po republice více těch amnestovaných, než netrestaných občanů. Až koncem roku se totiž ukázalo, že amnestie se dotkla více než 111 tisíc spoluobčanů. Nepodmíněné tresty byly odpuštěny téměř 20.000 odsouzeným. Podmíněné tresty byly prominuty více než 81 tisícům odsouzených. To ale nebyla – jak to říct? – koruna té amnestie. Totiž její tzv. druhý článek, který nařídil, aby bylo zastaveno stíhání v případech, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let. Týkalo se to trestných činů, za něž trestní zákoník stanoví tresty odnětí svobody nepřevyšující deset let.

To byl – ten druhý článek – skutečný majstrštyk! Takto na papíře či vyřčeno to na první pohled vypadá jako snad přímo humanitární a humanistický zásah do zvůle loudavé justice, která mučí obžalované tím, že protahuje prakticky do nekonečna soudní jednání. Tedy nikoli do nekonečna, nýbrž do okamžiku, kdy zasáhne prezident Klaus. Jenomže se velice brzy ukázalo, že tato část amnestie zastavila trestní stíhání řady velkopodvodníků z devadesátých let, typu lidí kolem firem jako Progres Invest (škoda za půl miliardy) či H-Systému.

Připomeňme pro pořádek, že posledně jmenovaná firma nabízela v první polovině devadesátých let levné bydlení. Zhruba tisícovce klientů naslibovala život ve vlastních rodinných domcích, avšak briskně je okradla často o jejich veškeré úspory, dohromady o zhruba miliardu a půl. Soudy obžalované netrápily, v roce 2004 byl hlavní obžalovaný odsouzen na 12 let, dva další dostali podmíněné tresty. V lednu 2013 soud po 14 letech zastavil stíhání dalších tří obžalovaných nikoli proto, že by je soudy mučily, ale díky tomu, že jejich advokáti úspěšně tak dlouho protahovali soudní jednání všelijakými – samozřejmě – legálními triky, až se na ně najednou vztáhla i prezidenta Klause poslední amnestie.

Tímto aboličním článkem byla podle některých komentátorů úspěšně dovršena zpackaná tzv. transformace hospodářství, která ovšem často sloužila, vzhledem k neexistenci určujících zákonných pravidel, k bezuzdnému okrádání lidí tzv. „podnikateli“, a dalšímu tzv. podnikání lidí, kteří měli to štěstí, že byli rychleji (anebo vůbec) u informací, na jejichž konci byly miliardové kšefty, včetně čistých „tunelů“. Jinak řečeno: amnestie prezidenta Klause, k jejímuž autorství se – světě, div se! - nikdo na Hradě nepřihlásil (a nikdo nijak zvlášť po autorovi či autorech nepátral), se s velkým aplausem veřejnosti nesetkala. Právě naopak, důvěra v prezidenta Klause spadla na konci jeho úřadování o desítky procent na historické minimum, což už mu ovšem bylo úplně jedno.

12. ledna se národ poměrně překvapen dozvěděl, že do druhého kola první přímé volby prezidenta nepostoupili prudce a podle některých analýz i lstivě preferovaní a favorizovaní kandidáti Miloš Zeman a Jan Fischer, nýbrž prvně jmenovaný a s ním též překvapení voleb Karel Schwarzenberg. Poutavé bylo, že Miloš Zeman získal v prvním kole 1 245 848 hlasů, Karel Schwarzenberg pak 1 204 195 hlasů – čili rozdíl pouhých 41 653 hlasy. Zjednodušeně shrnuto: Pro mnohé voliče, a konec konců i nevoliče, to v tu chvíli znamenalo, že ve hře překvapivě zůstává osobnost považovaná v prezidentských volbách za pokračovatele typu prezidentování Václava Havla, zatímco Miloš Zeman byl rozeznán (celkem snadno, vzhledem k tradici tzv. „opoziční smlouvy“) jako následník Václava Klause.

Kampaň před druhým kolem proběhla ovšem o poznání hůře, než nám kdysi popisoval předvolební boje Jaroslav Hašek. V jeho povídkách se na zdech objevily hrůzné nápisy o tom, že „starosta žere kočky“ a podobně. V našich moderních dnech se používala jiná „strašidla“. Tématem proti Karlu Schwarzenbergovi se stalo jeho stranické spojení s Miroslavem Kalouskem, údajná nacistická minulost Schwarzenbergova tchána, ovšem především a hlavně problematika Benešových dekretů (včetně nesmyslných tvrzení, že kandidát Schwarzenberg se chystá navrátit sudetským Němcům jejich zabrané majetky a podobně). Tvrzení opačné strany o spojenectví Václava Klause a Miloše Zemana byla proti tomu slabý kalibr, spíše procházka provoněným předvolebním sadem. A tak to také dopadlo… Ve druhém kole první přímé prezidentské volby zvítězil Miloš Zeman, když získal o 476 234 hlasy více než jeho oponent. V procentech to bylo 54,80% proti 45,19%. Prezident Klaus si neodpustil komentář v tom smyslu, že výsledek této prezidentské volby považuje za skutečné vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Objektivnější pozorovatelé politické scény uváděli, že v této volbě vyhrál „génius průměrnosti“…

Výsledkem volby prezidenta, resp. dramatickým průběhem kampaně a dalšími (i nehezkými) průvodními jevy se nakonec zabýval i Nejvyšší správní soud. 19. února zamítl všech 109 volebních stížností.

Zde autorův dobový komentář, jenž nese název „Intenzita“

Žijeme v převratné době. Lidstvo, tedy především jeho nejbystřejší mozky dokazují denně vlastně neuvěřitelné věci. Po vzdálené planetě Mars chodí vozítko jménem Zvědavost a hledá stopy života. Robotické stroje provádějí složité operace na lidech. Super architekti a jejich extra výkonní inženýři vyhánějí mrakodrapy do kilometrové výšky. Dvacetiletí frackové se zorničkami rozšířenými až za uši hýbají světovými finančními trhy. A badatelé v oboru evoluce (když zrovna nestojí na straně kreacionismu) celkem otevřeně sdělují překvapenému publiku, že v přírodě nevítězí vždy pravda a láska, nýbrž že ty nejúspěšnější druhy jsou výsledkem dlouhé řady podvodů, klamů, úskoků, lží a podlostí.

Pro nás, pro obyčejné lidské červy uprostřed Evropy budiž laskavou připomínkou toho, že nejsme stranou převratného celosvětového dění i nedávné klíčové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v otázce platnosti naší první přímé volby hlavy státu.

Stručně řečeno, Nejvyšší správní soud shledal porušení volebního zákona v pořádku, a to v tom smyslu, že došlo při předvolebním klání k použití jistých nepěkných metod, nicméně „intenzita“ těchto porušení zákona neměla podle soudu vliv na celkový výsledek. Do výběru nepěkných metod s přehledem patří všechny ony shora jmenované „kličky“, jimiž si různé druhy klestí vítěznou cestu evolucí – tedy lež, podvod, úskok, klam, pomluva, a tak dále.

Díky zmiňovanému výroku soudu tedy alespoň máme poměrně jasnou představu, jak u nás může fungovat předvolební boj. Je jisté, že nyní se budou moct podobné metody používat nejen bez uzardění, ale též bez postihu, na všechny druhy politických voleb. Soudy pak budou zkoumat pouze jakousi efemérní „intenzitu“ předvolební špíny, respektive její konkrétní dopad na volební výsledky. Trochu si neumím představit, podle jakých kritérií se ty dopady budou měřit.

Čistě teoreticky si představme, že za tzv. „legální“ prostředky předvolebního boje byla nyní uznána očividná pomluva, konkrétně to, že Zemanův protikandidát měl údajně vystěhovat rodinu z čimelického panství – nebyla to nikdy pravda. Soudem uznaným prostředkem je též šíření poplašné zprávy – Zemanův protikandidát měl údajně v úmyslu navrátit majetek odsunutým sudetským Němcům. Nejen, že tato poplašná zpráva odporuje všem mezinárodním úmluvám, je též výrazem poměrně odporného, leč hluboce zakořeněného domácího předsudku spojeného s jednou temnou pasáží našich moderních dějin. Nicméně je to nyní legální prostředek volebního klaní. Stačí, když kandidát, který takto úchylný nástroj použije, prohlásí, že o jeho použití nevěděl.

V tomto smyslu, čistě teoreticky, budou při dalších volbách soudy nejspíš muset řešit, jak „intenzivní“ je například falešné obvinění některého z kandidátů z homosexuální pederastie, ze šíření dětské pornografie či z obcování se zvířaty.

Jestli to dobře chápu, nejde od zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu o to, zda jsou v předvolebním klání používány neetické prostředky, které snadno od těch „normálních“ rozezná i automatická pračka. Půjde o to, zda podle příslušného soudu nebyla dosažena a překročena kritická mez jakési obláčkovité, protože nezachytitelné, „intenzity“.

Vlastně se tomu není co divit. V zemi, v níž má neobyčejnou přízeň obecenstva televizní vařič, který umí vyrobit pravé a tradiční a originální japonské „sushi“ místo z rýže a čerstvých mořských plodů, třeba z krup, listů kapusty a párku, můžeme i v politice čekat a pak snášet prakticky cokoli…(Konec příspěvku)

9. května se prezidentu Zemanovi povedlo způsobit mumraj a zmatek v řadách přátel i nepřátel tím, že se po návštěvě ruské ambasády dostavil na slavnostní odemčení komory s českými korunovačními klenoty v podivném stavu. Šest zástupců církve, státu a města Prahy, společně s národem televizních diváků pak mohlo sledovat, jak pan prezident vrávorá, opírá se v nezvyklých úhlech o zeď, obrací oči v sloup, hlava mu padá na stranu a on sám málem padá celý. Jeho chování budilo dojem, že hlava státu je podnapilá. Překvapený národ se však o něco později dozvěděl, že pan prezident naopak statečně, ač zasažen „virózou“, absolvoval slavnostní akci, i přes potíže, které viróza působila jeho mozku při koordinaci pohybů, gest a grimas. Slovo „viróza“ však přesto (a možná, že zcela nespravedlivě) vstoupilo do lidového slovníku jako synonymum pro stav, při kterém je postižený pijan takříkajíc „našrot“.

K vývoji českého jazyka ještě jedna poznámka. Dobová čeština byla obohacena o několik nových významů také v průběhu soudu s někdejším středočeským hejtmanem MUDr. Davidem Rathem. V tajnosnubné mluvě spiklenců byly jako „králíci“ označovány provize. Milión korun asi dostal kódové označení „krabice“, takže „patnáct krabic králíků“ mohlo znamenat rozhodně jinou a možná i větší pochoutku, než by si našinec pomyslel. Je to v tom dávka ironie, že pan doktor Rath byl nakonec přichycen se skutečnou krabicí, v níž mělo být údajně víno, ale v níž bylo objeveno sedm „králíků“.

Přeskočme do léta, které v roce 2013 bylo nejenom deštivé, ale též – to na politické scéně – horké. Stíny tohoto horkého politického léta na nás leží dodnes a budou, zdá se, ležet i v budoucnosti.

2. června začaly obrovské záplavy, které během měsíce zasáhly 970 měst a obcí. V sedmi krajích České republiky byl vyhlášen nouzový stav. Muselo být evakuováno téměř třicet tisíc lidí. Povodně si bohužel vyžádaly 15 lidských životů.

11. června jmenoval prezident Miloš Zeman 65 profesorů. Sedm nových profesorů si pro svůj dekret nepřijelo na protest proti tomu, že prezident odmítl jmenovat literárního historika Martina C. Putnu – jednoho z největších Zemanových kritiků. Později přijal pan Putna profesorský dekret z rukou ministra školství Petra Fialy.

Týž den, tedy 11. června oznámil premiér Petr Nečas, že se rozvádí, což byla poměrně velká informační bomba. Pan Nečas byl brán za příkladného spoluobčana s rodinou se čtyřmi dětmi, i když na veřejnost občas prosakovaly nehezké náznaky o tom, že by „snad možná asi prý“ mohl něco mít s vrchní ředitelkou Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky (tedy svou hlavní asistentkou) Janou Nagyovou.

O dva dny později, tedy 13. června (a nebyl to pátek, nýbrž „jen“ čtvrtek), vybuchla ovšem skutečná bomba. Na úřadu vlády, na ministerstvu obrany a na dalších místech začali úřadovat policisté Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Zadrželi mimo jiné právě ředitelku premiérova kabinetu Janu Nagyovou, šéfa úřadu vlády Lubomíra Poula, ředitele Vojenského zpravodajství Milana Kovandu, bývalého šéfa poslaneckého klubu ODS Petra Tluchoře, někdejšího ministra Ivana Fuksu a bývalého náměstka ministra Marka Šnajdra (oba ODS). Zadržení byli posláni do vazby.

O den později se začalo ukazovat, že středem tohoto obrovského vládního skandálu je Jana Nagyová. Podle vyšetřovatelů právě ona figurovala v obou trestních kauzách – v nelegálním sledování premiérovy ženy, jakož i v kauze údajné politické korupce.

Premiér Petr Nečas 16. června, po jednání grémia ODS oznámil, že k 17. červnu rezignuje na svou funkci v souvislosti s kauzou Nagyové (Zeman jeho demisi přijal). Tím tedy padla i jeho vláda. Nečas skončil i jako předseda ODS. Novým předsedou vlády se následně 25. června stal exministr financí Jiří Rusnok.

Všichni hlavní obvinění v této kauze byli zhruba do poloviny července propuštěni z vazby. Obvinění proti řadě z nich však běží dál. Pánové Šnajdr, Tluchoř a Fuksa byli v červenci vyňati ze stíhání, neb podle názoru Nejvyššího soudu bylo jejich jednání kryto poslaneckou imunitou.

Mnoho dalšího se k tomu říct nedá, snad jen, že takto trapně ještě žádná vláda neskončila, a že na tento titul měla pěkně „našlápnuto“ vláda Mirka Topolánka, kterou „sejmuli“ vlastní přeběhlíci. Vládu Petra Nečase „sejmula“ jeho milenka, osoba s věru dubiózním kariérním postupem. Podle vlastního životopisu pracovala jako mzdová účetní ve firmě Chodos v Chodově. Ovšem, co přesně vystudovala, se nedá dohledat, což nevyvrací šeptandu o tom, že je vyučenou prodavačkou. Později si „přidělala“ vysokoškolské vzdělání, kdy jí – jak jinak, podobné případy jdou u politiků jako přes kopírák – ve škole spolužáci viděli až při státních zkouškách, kde údajně hořela jako papír. Její diplomka je – podle dobového tisku (iDnes, Reflex) okopírovaná z vládních materiálů, a při získání titulu jí údajně vedení školy mělo nadržovat. No nic, měli jsme už, kromě jiných, ministrem vnitra a premiérem vyučeného mašinfíru, tak čemu bychom se měli divit? Snad jen tomu, že stát se ještě nerozpadl na kusy… V září 2013 pan Nečas pojal paní Nagyovou za manželku, čímž úspěšně zabránil tomu, aby mohli být navzájem vyslýcháni v kauzách, ve kterých oba figurují.

10. července jmenoval prezident Zeman úřednickou vládu premiéra Jiřího Rusnoka. Místopředsedy kabinetu se stali ministr financí Jan Fischer a ministr vnitra Martin Pecina. V případě pana Fischera se získání slušného postu (a titulu „kariérista roku“) jeví jako galaktická „náhodička“, neb právě neúspěšný prezidentský kandidát Fischer to byl, kdo požádal své voliče, aby v druhém kole prezidentské volby dali své hlasy Miloši Zemanovi.

Jmenování vlády bylo počátkem další z frašek, kterými je naše moderní historie poseta. 2. srpna si vláda schválila programové prohlášení, podle něhož jí šlo o obnovení důvěry ve státní a veřejné instituce, o oživení ekonomiky a o snížení nezaměstnanosti. Hned 7. srpna však tato vláda nezískala důvěru Sněmovny. Načež 13. srpna předal premiér Rusnok prezidentu Zemanovi demisi a od té doby vládne celá vláda v demisi. V principu je to nesmysl, královna Koloběžka, oblečená neoblečená, pěšky nebo jízdmo… Je to další z výplodů jakéhosi demokratického „inženýrství“, při kterém vysocí politici balancují na hranici či za hranicí zákonů, včetně Ústavy a spoléhají na to, že jsou na ně všichni krátcí.

Takto jsme tu měli za Topolánkovy vlády dění nikoli neústavní, ale jeho slovy „mimo Ústavu“. Takto tu máme prezidenta Zemana nerespektování tzv. „ústavních zvyklostí“, které jsou podle něj „idiotské“. Tak, určitěééé! Možná se tento rozšafný, tak trochu hospodsky furiantský způsob vládnutí může líbit 2 717 405 voličům pana Zemana, ale pořád ještě zbývá 8 miliónů lidí, které to může štvát nebo přímo děsit… Celá ta neúcta k zákonnosti je nejspíš způsobena tím, že například Ústava byla psána slušnými lidmi pro slušné lidi. Nějak se nepočítalo s tím, že všelijací „bastlíři“, takoví ti Patové a Matové české politiky si budou dělat z Ústavy toaletní papír, protože v ní tak nějak našli nějaké mezírky. A podobně je to s ostatními zákony…

Rusnokova neschválená vláda by vládla do skonání věků, nebo do příštích regulérních voleb, takže Sněmovna si sama navrhla a 20. srpna také schválila své rozpuštění, aby tím jaksi urychlila proces uvedení vlády nové, tentokrát snad regulérní, a to prostřednictvím předčasných voleb. Zatím od té doby vládne vláda přímo „expertů“, jak své kamarády, jež navrhl do funkcí, nazývá prezident Zeman. Vládne tak, jako by měla mandát nejméně poloviny planety, činí velká a nezvratná rozhodnutí, vyhodila z ministerstev stovky lidí a utrácí bez výběrových řízení zdaleka nejvíc ze všech minulých regulérních vlád.

Nicméně s tím se nedá nic dělat, snad jen pracovat na tom, aby byl stát pokud možno v dohledné době uveden do nějakého pravidelnějšího stavu. Zatímní provizorium totiž nastoluje podivný stav, ve kterém jaksi bez jakékoli zodpovědnosti probíhají akce a děje, které mohou vážně narušit vývoj toho, čemu bychom chtěli říkat „demokracie“, přičemž už nám tento výraz jaksi delší dobu skřípe mezi zuby.

Jistou indicií, že mocipáni na své moci lidově řečeno ujíždějí, bylo i to, že 4. března Senát schválil ústavní žalobu na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Jednalo se vůbec o první žalobu na prezidenta v historii ČR. Důvodem byla kontroverzní amnestie a otálení s podpisem smluv a jmenováním soudců. Řízení o žalobě zastavil 27. března Ústavní soud, důvodem podle něj bylo, že Klausův mandát vypršel. Ano, slyšíte, slyšíme dobře. Ne snad, že by obsah žaloby na prezidenta byl zkoumán a poté shledán oprávněným nebo neoprávněným. Mandát vypršel, čili není, co zkoumat. Vzpomínáte na výrok: Faul, i když se stal, ale který rozhodčí neodpíská, není faulem? Je to tak. Morální limity byly – řečeno s politiky – dávno prolomeny. Hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně? – pcha! Kante, jdi se vycpat.

Ve dnech 25.-26. října proběhly předčasné parlamentní volby. Vyhrála je ČSSD se ziskem 20,45 procenta. Nově se v dolní komoře objevili poslanci hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, které skončilo druhé se ziskem 18,65 procenta. Třetí místo obsadila KSČM s 14,91 procenta hlasů. Na dalších místech skončila TOP 09, ODS, Úsvit Tomia Okamury a KDU-ČSL.

O den později oznámil předseda senátorů ODS Jaroslav Kubera, že místopředsedové ODS a členové výkonné rady strany v souvislosti s těžkou porážkou ve sněmovních volbách rezignují na své funkce. Učiní tak k datu konání kongresu strany, který bude v lednu 2014.

Volby byly velkým úspěchem v politice neznámých lidí v neznámém subjektu miliardáře Andreje Babiše, jakož i zcela neznámých lidí ve zcela neznámém politickém subjektu populisty Tomia Okamury, nečitelného slibovače čehokoli. Úspěch těchto dvou subjektů hodně vypovídá o zoufalství voličů, kteří zvolili tyto subjekty, přičemž davy voličů se zcela odvrátily od Občanské demokratické strany. Ta v těchto volbách sklidila vztek, který do lidí dlouhé roky zasévala vlastní nebetyčnou arogancí, s níž provozovala to, čemu pouze její čelní představitelé říkali „vládnutí“. Trvalo to nějaký ten rok, stálo to hodně negativního úsilí, ale nakonec se ODS přece jen podařilo dorvat k naprostému debaklu. Možná, že ta hrstka vysokých členů partaje, která nyní někde dumá nad pádem ODS, přijde na to, že propojení politiky s byznysem v jejich osobitém podání lidé-voliči doopravdy nemohou vydýchat. Jestli na to nepřijdou, pak budeme mít brzy o jednu partaj méně.

Obrovským překvapením a zároveň výbornou vizitkou pro voliče byl vskutku kolosální neúspěch dvou partají, které se předvolebně zaštiťovaly osobnostmi prezidentů. Partaj paní Bobošíkové, nazvaná Hlavu vzhůru, si spíše svévolně přisvojila podporu exprezidenta Václava Klause. Za to dostala od voličů palec dolů v podobě nějakých 21 tisíc hlasů.

To „Strana Práv Občanů ZEMANOVCI“ se cítila být zaštítěna prezidentem Zemanem zcela legálně, používala v kampani jeho prezidentskými portréty všude, kde to šlo i nešlo a počítala s jistou účastí nejen v příští Sněmovně, ale nejspíš rovnou i vládě. Však také řada ministrů v demisi za SPOZ kandidovala. Voliči ale nejspíš brali podporu prezidenta Zemana pro tuto stranu jako onen pověstný „polibek smrti“ a poslali jí s výsledkem nějakých 75 tisíc hlasů rovnou do propadliště dějin.

Hned v noci po skončení voleb, v okamžiku, kdy se ukázalo, že ČSSD sice nepříliš přesvědčivě, ale přesto vyhrála volby a bude tedy mít možnost sestavovat vládu, došlo k další kolosální nepravidelnosti. Díky bystrosti televizního reportéra, který si všiml, jak ze sídla ČSSD mizí někteří čelní představitelé a dal si dohromady „jedna a jedna“, se záhy veřejnost dozvěděla o tzv. „tajné“ schůzce několika sociálně demokratických spiklenců s prezidentem Zemanem.

V principu šlo o pokus o vnitrostranický puč, o převzetí moci skupinou kolem jihomoravského hejtmana Michala Haška a tím pádem o svržení skupiny kolem předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky. Je za tím samozřejmě kutání prezidenta Zemana, který v okamžiku, kdy bylo jasné, že jeho „Zemanovci“ se do Sněmovny nedostanou, potřeboval v dolní komoře Parlamentu mít „svou“ partaj. Tu mu tam měl v podobě ČSSD přivést poddajný Hašek, protože Sobotka není – opisem řečeno – Zemanovým příznivcem, jak se ukázalo již při dávném neúspěchu při volbě prezidenta, kdy Zeman zcela vyhořel díky právě některým sociálně demokratickým poslancům.

Schůzka byla prozrazena, politici i veřejnost si rychle domysleli, o co šlo, prezident mlčel a ostatní účastníci schůzky lhali a lhali. Tato metoda je často úspěšná, jinak by nebyla tak hojně používaná. Jenže, tentokrát se jeden ze spiklenců nějak neudržel, schůzku provalil v přímém přenosu a pak se už nejtrapnější figurou celé této příhody stal multitalent (asi na třicet funkcí a zaměstnání) Michal Hašek. Málokomu se přihodí, aby se mu za 150 vteřin podařilo jedenáctkrát kardinálně zalhat o tom, že schůzka vůbec nebyla, že spiknutí neexistuje, že jsou to fámy a tak dále. Pan Hašek to předvedl v televizním rozhovoru, záhy byl usvědčen ze lži, trapně se omluvil, ale stejně mu za to patří titul „Prášil roku“ a (prozatím) značně upozaděné místo v rodné ČSSD.

V době, kdy se na tyto děje očekávala reakce pana prezidenta, však pes shrnul koberec a pan prezident zakopl, přičemž následně vrazil kolenem do zdi. Takto popsal zranění hlavy státu (respektive kolena státu) ministr zdravotnictví v demisi Martin Holcát. Léčení kolena se pak stalo vhodnou záminkou k zhruba měsíčnímu odmlčení prezidenta Zemana.

Nakonec ale byl sestavením vlády pověřen předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, a i když původní informace předpokládaly vznik koaliční vlády s Hnutím ANO a stranou KDU-ČSL do konce roku, nejnověji se hovoří o tom, že koaliční smlouva bude podepsána 6. ledna. Podpis trojkoalice v den Tří králů a slavnosti Zjevení Páně má v sobě nadějnou symboliku, i když to možná ANO-isty či sociální demokraty tolik nebere.

18. listopadu došlo k události, která nemá v moderních dějinách státu obdoby. Známe případy napadených politiků, politiků zavřených, politiků obžalovaných, politiků napadaných, ale zavražděn byl až v Chomutově u svého domu podnikatel a vlivný člen místní ČSSD Roman Houska, který byl též životním partnerem někdejší hejtmanky Ústeckého kraje Jany Vaňhové. Tato tragédie vyvolala trochu rozporuplné reakce. Ústecký kraj, tak trochu stranou od Prahy a odvrácen od větší pozornosti centrálních médií, se stal přímo rejdištěm sociálně demokratických „velrybářů“ a ódesáckých „kmotrů“. Opoziční smlouva v kraji šlapala dobře a naplno, až tak dobře, že za čachrování s dotacemi nakonec oblast ROP Severozápad (Ústecký a Karlovarský kraj) dostala pokutu ve výši dvě miliardy korun. Šlape dokonce podobně dobře nejen kolem krajského centra, ale i dále od nich. Zavražděný pan Houska patřil k lidem, „jejichž jméno se nesmí vyslovit“. Vědělo se o něm, že se pohybuje právě v těch kruzích, kde politika splývá s byznysem, avšak novináři, kteří o tom přinášeli informace, bývali ze strany zesnulého vystaveni poměrně krutému zacházení, včetně výhrůžek nejen trestním stíháním, ale též fyzickým násilím. Média s jistou dávkou škodolibosti v souvislosti s odúmrtím pana Housky připomněla, že Chomutovu se místně přezdívá v jasné narážce na mafiánské kolegy z jihu Evropy „Palermo“, takže pana Housku nakonec stihl osud jiných kolegů z podobně nebezpečného prostředí. Policie zatím vraha nedopadla, nejprve sdělila, že to bylo dílo amatéra, pak, že profíka, nebo naopak, ale to je jedno, pachatel je stále veřejnosti neznámý. Ještě divnější byly reakce Houskových kolegů. Jakoby najednou nikdo z ČSSD nevěděl, proč vlastně byl pan Houska tak důležitý? Čím to, že hýbal severočeskou sociální demokracií až tak, že místo někdejšího vítěze krajských voleb pana Foldyny protlačil do funkce hejtmanky svou družku paní Vaňhovou? Najednou nikdo nic neví, dokonce ani to, čím se podnikatel Houska vlastně živil, z čeho plynula jeho moc, jeho vliv, a nejspíš, co vedlo i k jeho násilnému odchodu z tohoto světa. Policie před časem přislíbila, že veřejnosti v této kauze poskytne nějaké další informace po Novém roce.

Přehled roku nekončí nijak vesele, ale on to veselý rok nebyl. Korupční skandály skoro každý den, trapný pád vlády a snahy prezidenta přesunout moc blíže k trůnu, to vše otevřelo skrz předčasné volby cestu a prostor k nikoli snad nepolitické politice, ale přímo k (jak píše kolega Pehe) „antipolitice“. Státní i veřejné instituce ztrácejí důvěru občanů, populisté ženou lidi proti „státu“, ale vlastně tedy kam? Je to nebezpečný krůček k obávanému volání mas po „pevné ruce“, vidíme kolem sebe nebezpečné znaky zárodečného fašismu.

Naděje tu je neustále v podobě svobodných médií a rozšiřující se občanské společnosti, a v jejich vzájemné spolupráci, například prostřednictvím zatím relativně svobodného prostoru sociálních sítí.

Dobrý rok 2014 a tu pevnou naději vám přeje Martin Schulz.