Martin Horálek: V povaze Jana Graubnera se odráží religiozita kraje, kde vyrostl

Když si ho v roce 1992 zavolal vatikánský velvyslanec, aby mu oznámil, že se má ve 44 letech stát olomouckým arcibiskupem, zeptal se, jestli může odmítnout. Apoštolský nuncius odvětil, že se jedná o vůli papeže Jana Pavla II. To bylo pro Graubnera rozhodující a volbu okamžitě přijal.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Nový primas český Jan Graubner

V podstatě totéž se odehrálo o 30 let později. Poté, co si papež František přál, aby se Jan Graubner stal 37. pražským arcibiskupem. A to navzdory pochybnostem, jestli se má do takového úkolu pouštět ještě ve svých 74 letech. Papežovo přání pro něj bylo vším.

V jeho rozhodnutí sehrála roli i poměrně nedávná zkušenost, kdy na covidovém oddělení bojoval o život. I tehdy byl nesen odevzdáním se Bohu. A své pražské angažmá tak vnímá jako součást nevypočitatelných Božích plánů.

Spiritualita poslušné zbožnosti

V Graubnerově povaze se odráží religiozita kraje, kde vyrostl a kde později působil jako kněz. Strážnice, Zlín, Valašské Klobouky nebo Vizovice – to všechno jsou místa, kde se o víře moc nediskutuje. Tady se víra prostě žije. Církev zde má důležité místo v životě lidí. A kněží se v místních komunitách těší úctě a respektu. Na stále ještě vcelku zbožné Moravě lidé svému arcibiskupovi Janovi rozumí a on rozumí jim.

Čtěte také

Martin Horálek: Novým pražským arcibiskupem se stává skutečný duchovní pastýř

V české kotlině, konkrétně pak v pražské arcidiecézi, se ale setká s dosti odlišnou realitou. Většině lidí je tu církev lhostejná. Do kostelů přicházejí jen výjimečně. Pozitivně jsou tak vnímány hlavně církevní školy, nemocnice nebo charitativní zařízení. Biskupové a církevní preláti se ale žádné velké popularitě netěší. Postěžoval si na to ostatně i Graubnerův předchůdce. Kardinál Dominik Duka ve svém rozlučkovém dopise věřícím popisuje, jak obtížné je pro církev obstát v  relativistické postliberální společnosti, kde žádné kritérium není obecně přijato a všechny hranice jsou rozmazány. Za arbitra dobra a zla, nebo pravdy a lži, už v soudobých Čechách považuje církev málokdo.

Nakolik se arcibiskup Graubner dokáže s touto situací srovnat, ukážou až následující měsíce, možná roky. Ať tak či tak, závěr církevní kariéry Jana Graubnera bude pravděpodobně mnohem obtížnější, než si asi sám představoval. Jakkoliv může být se svou spiritualitou poslušné zbožnosti české mentalitě poněkud vzdálený, není vyloučeno, že ve svém novém působišti může nakonec docela dobře uspět.

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize