Martin Horálek: Úplně jiné Velikonoce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Papež František

Stojíme na prahu Velikonoc. Banální věta, pod kterou se ale ve skutečnosti může skrývat mnoho rozporuplných pocitů.

Žijeme ve zvláštní době. V době, ve které se mnohé věci jeví úplně jinak, než jak se nám zdály ještě před několika týdny. Tato náhlá změna perspektivy se bezpochyby týká i nadcházejících svátků.

Aniž bych se chtěl kohokoli dotknout, už řadu let jsem z oslav Velikonoc v této zemi cítil spíše rozpaky. Valná část společnosti nejeví o věci duchovní velký zájem, a tak je víc než přirozené, že vlastně netuší, co si má s největšími křesťanskými svátky počít.

Uměle naroubované svátky jara s infantilními kuřátky a rozmarně hopkajícími zajíčky nemohly uspokojit prakticky žádného přemýšlivého člověka a pondělní „mrskačka“ s obligátní alkoholovou smrští to příliš nevylepšila.

Jenže díky koronavirové nákaze tu letos náhle máme úplně jinou velikonoční atmosféru. Ve filmovém žargonu by bylo možné říci, že režisér našich životů provedl střih a vyměnil kulisy, ponechal však osoby a obsazení. Uvolněnou radost jarního veselí vystřídal všudypřítomný strach a úzkost.

Příběh o lásce k druhým

Jako bychom se náhle ocitli na malé loďce uprostřed rozbouřeného moře, kde vichr roztrhal i poslední plachtu. A najednou, spolu s definitivním přiznáním si vlastní bezmocnosti, ze rtů začínají jaksi samovolně plynout první slova modliteb.

V pátek 27. března papež František ve své modlitbě za lidstvo, kterou tak příznačně pronášel na liduprázdném náměstí sv. Petra, skrápěném slzami deště, popsal tuto situaci zcela výstižně: Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu.

Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.

Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.

Souhlasím s papežem, že právě sounáležitost a solidarita lidí je to, co nás v těchto dnech doslova drží nad vodou a co se zdá být tím vůbec nejsrozumitelnějším symbolem letošních Velikonoc. V situaci, kdy se každý z nás oprávněně cítí ohrožen, ať už nemocí samotnou nebo ekonomickou krizí, která zákonitě bude následovat, je to právě vzájemná soudržnost, ze které je možné čerpat naději.

Příběhy lidí, kteří den za dnem riskují své životy v první linii, aby ochránili nás ostatní, svědectví o těch, kteří vědomě obětovali svůj život, aby dali šanci na záchranu jiným, jsou bez nadsázky transformací stále stejného velikonočního příběhu. Příběhu o lásce k druhým, o lásce, která je natolik velká, že člověka dovede až k oběti nejvyšší.

Říkám si, kdy už jindy bychom tento příběh měli v plnosti prožít a pochopit, pokud ne právě letos!

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize