Martin Horálek: Tak trochu rozporuplný svátek svatého Václava

Ne snad, že by v období vrcholícího babího léta většina z nás nepřivítala den pracovního volna navíc. V převážně ateistické společnosti ale památka křesťanského mučedníka zrovna dvakrát nerezonuje. Žijeme navíc v zemi, která nemá ve své historii právě přetlak hrdinů. A tak je smutným údělem těch, které máme, že je v proudu času využívá, nebo spíš zneužívá leckdo a lecjak.

Čtěte také

Patron sv.Václav

Tak jako si mistra Jana Husa osvojili komunisté, byl svatováclavský kult nedílnou součástí propagandy protektorátních přisluhovačů v čele s Emanuelem Moravcem. Tuto skutečnost neopomněl zdůraznit současný prezident Miloš Zeman v dnes již legendárním projevu z května roku 2000, kdy se v Poslanecké sněmovně o zavedení státního svátku debatovalo.

Svatého Václava v něm označil za symbol servility a kolaborace, protože „na rozdíl od svého bratra Boleslava, a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem“.

Minimálně katolíci mu tato slova nikdy nezapomněli. O tom se prezident na vlastní kůži přesvědčil o šestnáct let později, když mu odpovědí na jeho projev přednesený před zaplněným staroboleslavským náměstím byl pískot a výkřiky „hanba“.

Poutní Stará Boleslav

Čtěte také

Svatý Václav

O restauraci svatováclavského kultu a obnovení poutní tradice do Staré Boleslavi usiloval od devadesátých let minulého století především pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Častokrát jsem ho slýchával vyprávět o tom, že tak jako Moravané přirozeně tíhnou k Velehradu, tak i Češi si potřebují ukotvit svou vlastní duchovní tradici na určitém místě. A tím může být pouze Stará Boleslav – místo spojené nejen s mučednickou smrtí svatého Václava, ale také s nejvýznamnější devocionálií, významem srovnatelnou snad jen s korunovačními klenoty, totiž s Palladiem země české.

Kovový reliéf Madony s dítětem dostala podle legendy při svém křtu svatá Ludmila od svatého Metoděje a po její mučednické smrti ho zdědil svatý Václav. A tak se v Palladiu přirozeně propojuje cyrilometodějská duchovní tradice se svatováclavským kultem a vytváří jednotící prvek duchovní sebeidentifikace Čechů, Moravanů a Slezanů.

Ne náhodou se právě před staroboleslavským Palladiem shromažďovaly tisíce lidí v roce 1938 a 1939, aby prosily o záchranu republiky před nacistickou hydrou. Ne náhodou a s nasazením vlastních životů bylo Palladium během okupace ukryto na neznámém místě, aby bylo opět vystaveno až v červnu roku 1945, kdy před ním zástupy věřících děkovaly za ochranu a za osvobození Československa.

Neatraktivní liturgie

S vědomím všech těchto historických okolností svátku 28. září přídomek „Den české státnosti“ právem náleží. Škoda jen, že se ani církvi, ani politickému establishmentu posledních desetiletí nepodařilo naplnit svatováclavský étos atraktivním obsahem pro člověka jednadvacátého století.

Dnes už pohříchu nesrozumitelné liturgické obřady, spojené se spektakulárním stěhováním světcovy lebky, to vše za hojné účasti vrcholných politiků, míjí většinovou společnost stejně spolehlivě jako historizující reminiscence všeho druhu. Je ale dost možné, že v časech, které budou následovat po koronavirové pandemii a které podle všeho nebudou právě oplývat veselím a blahobytem, si lidé cestu ke svatému Václavovi opět najdou sami. Ostatně, tak jako v našich dějinách už mnohokrát…

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize