Martin Horálek: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

V památný Den slovanských věrozvěstů každoročně vyvěšuje moravskou vlajku přes 1500 obcí a měst. 

Čtěte také

Luboš Palata: Odkaz Cyrila a Metoděje pro dnešní Evropu

Moravská národní obec, která tuto iniciativu zastřešuje, ve své výzvě uvádí, že tímto způsobem chtějí připomenout „tisíciletý odkaz historické země Moravy, její civilizační poslání pro velkou část světa a základ naší státnosti“.

Z úst Pražáka to nejspíš může znít docela zvláštně, ale nemám pocit, že by žlutočervený prapor vyvěšený na obecním úřadě moravské vísky zrovna ohrožoval celistvost státu. Jakkoli je zřejmé, že cyrilometodějský étos a s ním spojený státní svátek rezonuje třeba na moravském Slovácku úplně jinak, než v severních Čechách, myslím si, že podobná kulturní a náboženská rozmanitost je docela zdravá. 

Kdyby nic jiného, nutí nás, abychom o druhých lidech přemýšleli a snažili se porozumět nejen jejich mentalitě, ale i historickým kořenům, ze kterých vyrůstá.

Arcibiskup Antonín Cyril Stojan

Čtěte také

Cyrilův vynález – hlaholice

Příběh soluňských bratří a okolnosti jejich příchodu na Velkou Moravu jsou notoricky známé. K pochopení moravské mentality je ale užitečné si připomenout, že Rostislavova žádost o vyslání misionářů byzantskému císaři Michalovi III. byla tak trochu na just franským vládcům, bavorským kněžím a koneckonců i papeži Mikuláši I. 

Ale protože i v 9. století, stejně jako dnes, platilo, že život není černobílý, je dobré vědět i to, že Cyrila s Metodějem později římští papežové opakovaně podpořili, ať už to byl Hadrián II., který povýšil staroslověnštinu do elitní společnosti liturgických jazyků, nebo Jan VIII., jehož intervence zachránila Metoděje z ellwangenského vězení. 

Nicméně pojetí cyrilometodějské misie jakožto konstitutivního prvku slovanské vzájemnosti, často i v jisté kontradikci vůči německým asimilačním vlivům, tu bezpochyby existovalo a těžko mu upřít reálné historické jádro.

Idea společného kulturního a jazykového dědictví slovanských národů začala opět silněji rezonovat na přelomu 19. a 20. století. V církvi sílilo volání po sblížení katolíků s pravoslavnými v duchu křesťanského universalismu a cyrilometodějské tradice jednoty v různosti. 

Čtěte také

Co vlastně víme o bratrech ze Soluně, díky kterým si každý 5. červenec užíváme sváteční den?

Konkrétní podobu dostaly tyto snahy v takzvaných unionistických sjezdech, kterých se na Velehradě mezi lety 1907–1936 uskutečnilo hned sedm. Motorem snah o sjednocení dědiců cyrilometodějského odkazu byl olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který ne náhodou nakonec nalezl ve velehradské bazilice i místo svého posledního odpočinku.   

Velehrad byl ale němým svědkem mnoha dalších hvězdných okamžiků i v letech následujících. Ať už to byla jedna z nejmasovějších náboženských poutí, která budila ze spaní československé komunistické pohlaváry ještě dlouho po roce 1985, nebo nezapomenutelná oslava příchodu svobody s prvním slovanským papežem Janem Pavlem II. v roce 1990. 

Tohle všechno a ještě mnoho dalšího rezonuje každoročně 5. července na nádvoří bývalého cisterciáckého kláštera, kde se hlasy tisícihlavého zástupu mužů a žen všech generací slévají v mohutný proud, jehož ozvěnu odnáší vítr až kamsi k hradu Buchlovu. A v něm, jako stále aktuální výzva, zaznívají slova starobylé písně – dědictví otců, zachovej nám, Pane…

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize