Martin Fendrych: Rok od roku

Tak třeba nedávno jdu, maje zánět dutin jako Brno, po chodníku do lékárny. Vedle vede silnice. Nějaký řidič zabočí s velikým, tlustým autem na chodník, zabere ho celý, vypne motor. Chodci musejí obcházet.

Čekám, že se z vozu začne soukat nějaká těžce nemocná osoba, jenže omyl. Ven vyklopýtá lehce ordinérní dáma na vysokých podpatcích a řidič, malý, tlustý s vousem, nepovedený pokus o lambersexuála. Podá jí platební kartu a ona ťapá těch asi deset krůčků k lékárně.

Jdu k lambersexuálovi a ptám se, nepochybně trochu pitomě: „Víte, že stojíte na chodníku a že tu překážíte?" Podívá se nahoru na mě, je o hlavu menší, a praví: „Co jako chceš, vole?" Odpovím, že bych chtěl, aby neparkoval na chodníku, protože je pro chodce a je otravné, když musejí jeho vůz obcházet. Řekl: „Mě zas votravuješ ty, vole."

Došlo mi, že mám co do činění s typem pána, jemuž nelze vysvětlit, že chodník není vozovka. Tak jsem vytáhl mobil a vyfotil si jeho vůz zepředu. Volal: „Co to jako děláš? To mě jako, práskneš, vole? No to si zkus." Focení se mu tedy viditelně nelíbilo.

O dva týdny dřív jsem jel na kole po cyklostezce v Karlíně, vedle golfového hřiště. Prašná cesta. Proti mě auto. BMW. Zastavil jsem uprostřed cyklostezky. BMW muselo zastavit taky. Čekal jsem. Řidič začal troubit. Stáhl okýnko a volal: „Tak snad uhnete, ne? Já tady jedu."

Řekl jsem mu, že jede po cyklostezce. On opáčil: „Támhle máme akci." Nabídl jsem mu, ať vycouvá a jde těch dvě stě metrů pěšky. Opakoval, že mají akci a dodal: „Za mnou pojede každou chvíli náklaďák." Opravdu ubíjející argument.

Zeptal jsem se, jestli má povolení jezdit automobilem po cyklostezce, a on se jal zase troubit. Vytáhl jsem mobil, vyfotil si jeho číslo a postavení. Řekl mi: „Klidně si stěžujte, mám na osmičce známý." Ale pak dodal: „Nemáte právo moje auto fotit." Položil jsem kolo a šel si ho vyblejsknout zezadu. Pak jsem nasedl a jel.

Řidiči, lépe řečeno někteří řidiči, poslední dobou špatně snášejí fotografování. Jinak jsou ale rok od roku milejší.