Martin Fendrych: Blogoromán

Takže se ze mě stává trochu blázen. Potřebuju mít náskok aspoň dva díly, kdybych třeba omarodil. Jak urvu chvíli volna, nějaká temná síla se mnou smýkne k počítači a začnu psát. Jenomže v takhle ukradených chvilkách nemusíte mít nápady, a to pak jen sedíte a zíráte, a nic.

Nápady přicházejí nejradši nevhod. Třeba v noci. Lehnete si, usnete, najednou se vzbudíte a „víte jak dál". Jenomže jsou tři ráno a vám se nechce vstát. Váháte. Nakonec se přemůžete, zapíšete nápad na papírek a padnete do lože. Další nápad. Vstanete, zapíšete na další papírek, padnete do lože. Ráno jste jak po pádu z pátého patra. Kouknete na papírky a zdá se vám to úplně pitomé a nepoužitelné.

Takže příští noc, když vás budí nápad, nevstanete. Ráno se vzbudíte a máte pocit, že jste něco naprosto zásadního prošvihli. Jedete pak na kole do práce a nápad se zlomyslně vynoří znovu, jenomže opět nevhod. Zastavíte, zazvoní telefon, nápad je fuč.

Když píšete blogoromán na pokračování, nechcete nikam jezdit. „Nemůžu, musím psát blogáč," řeknete ženě. Ona se diví: „Takže teď třeba rok kvůli tvýmu románu nepojedeme nikam?" Odpovím: „No, nejradši bych byl doma a psal. Počítám tak rok a půl." Ale vidím, že pochopení nenaleznu.

Díky blogáči začínám ztrácet přátele. Je večer, sedím v kutlochu a píšu. Zvonek. Moje dcera přiběhne: „Je tady Robert. Přišel za tebou." Vykřiknu: „Píšu!! Copak nechápete, že píšu? Nejsem doma, řekni mu, že nejsem doma." Dcera odvětí: „Sedí už v kuchyni." Jdu tedy do kuchyně a tvářím se, jako bych byl rád, že Roberta vidím.

Povídá: „Co děláš?"
„Píšu," řeknu významně. Ale Robertovi to nedojde, nechápe, že slovo „píšu" znamená „milý příteli, prosím, seber se a odejdi". Začne se vyptávat, co píšu, i když ho to zjevně nezajímá. Přišel „si pokecat", jinými slovy se doma hádá se ženou a utekl ke mně.

Když píšu, neberu telefony. Dělám, že nejsem. Stává se ze mě tak trochu magor. Protože pořád vidím, že se blíží den, kdy mám odevzdat další část.

Nepiště blogoromán. Víc vám neřeknu.