Markéta Pilátová: Nóbl zlodějka

Nebo naopak čekají, že jim budu vyprávět o mukách prázdné stránky a o tom, jak mě celé měsíce nic nenapadá a pak najednou vytryskne záblesk imaginace a skolí mě rovnou k pracovnímu stolu. Nic takového většinou neříkám. Nic takového se mi většinou neděje.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Anežčino ticho

Svoje náměty kradu, nebo rešeršuju. Někde jsem četla, že spisovatelé jsou nóbl zloději, protože kradou příběhy. To dělám opravdu dost často a nejen, že ty příběhy kradu, ale většinou z nich ještě hanebně udělám nějaké úplně jiné příběhy. Prostě, když mi někdo začne něco vyprávět, snažím se ho doopravdy poslouchat. Ti kdo mě znají, se občas uprostřed vyprávění zarazí a řeknou: „Už ti nic říkat nebudu, ty bys to zase někam napsala“ – a mají pravdu.

Ale mnohem častěji rešeršuju. Těkám různými texty, pročítám časopisy, které se jmenují Vlastivědný časopis Podesní, nebo Malý průvodce historií lázeňství ve Velkých Losinách, nebo Almanach Masaryčka. A když se zanořím do internetových stránek třeba takové Paměti národa, dokážu nevyplout nad hladinu i několik dní.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Nejmladší starosta

Před lety jsem v časopisu Podesní četla velice zvláštní příběh. Tenkrát jsem ani náhodou netušila, že se mi letos propojí s prací na dětské knížce, ale takhle je to u všeho, co si někde přečtu, nebo zaslechnu. Uloží se to někam, do jakési škatule s názvem Někdy/Možná a leží to tam, dokud nepřijde správný čas. A ten někdy nepřijde a tak je v mé škatuli s Někdy/ Možná neustále pěkně přeplněno.

Tenhle příběh byl o jednom domě, kolem kterého jezdím na kole na nákup. Je to zvláštní dřevěná, prosklená stavbička, jakási terasa uprostřed zahrady, vedle velkého, opraveného domu ze 30. let. V časopise Podesní byla fotka té prosklené stavbičky a u ní příběh historie dětského domova a vůbec péče o sirotky na Moravě a ve Velkých Losinách za Rakouska-Uherska i za první republiky.

Dětský domov, nebo spíš možná i kojenecký ústav, měl v té prosklené terase umístěné koše s nemluvňaty a bylo to tedy asi jakési slunné místo, kde se děti mohly cítit hezky. A ty děti po válce zmizely. Ve Velkých Losinách žilo před válkou jen několik desítek Čechů a děti z dětského domova byly německé. Bylo jich skoro třicet a během odsunu je poslali údajně vlakem do Berlína.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Goya a já

Rudé gardy tehdy zamordovaly jednu ošetřovatelku a její kolegyně, která dorazila do Německa s posledními několika dětmi se o dětech, které jeli v transportech před nimi, marně snažila něco zjistit. Ten příběh a ta fotka proutěných košů s nemluvňaty se mi vždycky mihnuly před očima, když jsem prosvištěla na kole kolem, ale až letos se z nich snažím udělat úplně jiný příběh. Chci totiž ty děti dostat zpátky. Chci zjistit, co se s nimi stalo, nebo alespoň s některými z nich, nebo třeba jen s jednou malou holkou, s malou Heike.

A třeba Heike do Berlína vůbec neodjede, třeba se jí podaří z vlaku utéct a schovat se v lese a třeba jí pak pomůže jedna tajemná bytost, napůl žena a napůl houba, která si říká Bába Bedla. Tak takhle nějak to bude. Protože moje příběhy vyrůstají z příběhů, které zaslechnu, nebo zahlédnu, ale většinou se snažím ty, co skončily špatně, změnit. Můžu si to dovolit. Jsem totiž nóbl zlodějka.