Marie Heřmanová: Můžeme zakázat lži na Facebooku? Nikdo neví jak

Odpověď na tuto otázku se intenzivně probírá nejen v odborných kruzích minimálně od amerických prezidentských voleb v roce 2016. Mohutné inzertní kampaně na sociálních sítích provázely všechny velké politické události posledních několika let, příkladem je třeba referendum o brexitu. Všechny diskuze se vrací k té samé otázce.

Čtěte také

Michal Zlatkovský: Twitter, Facebook a ohrožení demokracie

Jsou digitální platformy zodpovědné za obsah, který je na nich publikovaný? Do jaké míry jej mají regulovat? A pokud potřebujeme regulaci, kdo a jak by ji měl nastavit a vynucovat?

Palčivou podstatu debaty možná nejlépe ilustrují naprosto odlišné reakce dvou největších internetových platforem na letošní kontroverze. Ty rozpoutalo zjištění nezávislého novináře Juda Legguma, který odhalil, že Facebook uplatňuje na politické reklamy jiná pravidla než na běžnou inzerci. Mark Zuckerberg se vzápětí ocitl na slyšení v americkém Kongresu a ve svých odpovědích poměrně nepřesvědčivě mlžil.

Konkurenční Twitter zakázal již v listopadu v podstatě veškeré typy politické reklamy. Bylo by snadné přiřknout Zuckerbergovi roli padoucha, kterému nejde o nic jiného než o příjmy z inzerce, a šéfovi Twitteru Jackovi Dorseymu roli hrdiny, který chrání svobodu slova. Role digitálních komunikačních platforem v šíření dezinformací a manipulaci politických sdělení je ale mnohem složitější.

Svoboda slova ve 21. století

Je evidentní, že Facebook, Google a Twitter přebírají čím dál tím více funkci zpravodajských médií. Většina lidí čerpá informace právě ze sociálních sítí a ty zároveň tradičním médiím berou životně důležité příjmy z inzerce.

Čtěte také

Marek Hudema: Facebook vás smazáním příspěvku necenzuruje

Opatření, které zavádí Twitter, je přelomové v tom, že digitální platforma v podstatě poprvé přiznává, že není pouhým nástrojem k šíření informací, ale má i odpovědnost za to, o jaké informace se jedná a zda jsou pravdivé, nebo ne. Facebook se naopak soustavně snaží z této odpovědnosti vyvléct a předstírá, že je jenom a pouze zprostředkovatelem.

Při zmiňovaném slyšení v Kongresu ale padl argument často zmiňovaný demokratickou prezidentskou kandidátkou Elizabeth Warrenovou, která říká, že problém spočívá v samotné existenci Facebooku coby obrovského monopolu na šíření informací. Facebook postupně skoupil další platformy jako Instagram nebo Whatsapp a ve značné míře tak „ovládá internet“.

Ve světě tradičních médií by taková situace vůbec nemohla nastat, protože existují regulace, antimonopolní opatření a kontrolní mechanismy. Technologický rozvoj ale jde kupředu rychleji, než jsou zákonodárci schopní reagovat, za předpokladu, že vůbec reagovat chtějí.

Čtěte také

Facebook představil vlastní digitální měnu. Libra má překonat bitcoin

Jak by ale takové regulace měly vypadat? Pokud se budeme snažit donutit platformy, aby převzaly odpovědnost za publikovaný obsah, nutíme soukromé firmy, aby regulovaly samy sebe. Jejich bezradnost může ilustrovat právě reakce Twitteru.

Efektivně ověřit a roztřídit placený politický obsah je natolik náročné, že se ho Twitter raději zbaví úplně. Takový přístup je sice zodpovědnější vůči voličům, uživatelům sítě a možná i oné tolik diskutované svobodě slova, ale sám o sobě také nic neřeší.

„Svoboda slova“ je navíc zaklínadlo, kterým okolo sebe mávají autoři a zadavatelé propagandistických postů na sítích, kteří při každém pokusu o regulaci provolávají silná slova o cenzuře. Kdo a proč může mluvit do toho, co si bude soukromá firma šířit skrze své kanály, ptají se.

V důsledku je tak hlavní otázkou celé aktuální kauzy, zda je vůbec v pořádku, že soukromá firma má de facto monopol na šíření informací online. Odpověď na tuhle otázku nejspíš bude znamenat poměrně komplikovanou diskuzi o tom, co si pod svobodou slova ve 21. století vůbec představujeme.

Autorka je publicistka