Marhoul přecenil své schopnosti a nezvládl tak silnou látku, jakou je Nabarvené ptáče, soudí kritik

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Kotlár ve filmu Nabarvené ptáče

Václav Marhoul jako první český režisér po mnoha letech opět pronikl do hlavní soutěže Benátského filmového festivalu. Nezískal sice žádnou z hlavních cen, ale o snímku Nabarvené ptáče se hodně mluví. Využívá Marhoulovo filmové zpracování úspěšně příležitosti, které mu románová předloha Jerzyho Kosińského nabízí?

Premiéra filmu Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula se uskutečnila 11. září 2019 v Praze. Na snímku je režisér Václav Marhoul a herec Petr Kotlár.

„Jde o věrnou adaptaci předlohy, která dokonce vylepšuje nebo napravuje nedostatky knihy... Nejen že Marhoul vystihl podstatu knihy, ale povýšil předlohu dál, takže jde o hodnotnější dílo,“ tvrdí v pořadu Pro a proti redaktor časopisu Film a doba Martin Šrajer.

Ten považuje fakt, že režisér napsal i sám celý scénář, za logický. „Dává to smysl vzhledem k tomu, jak hluboce je pro Marhoula tento film osobním projektem... Dalo by se určitě mluvit o nedostatcích scénáře, zejména některé dialogy by tam nemusely být. Ale respektuji toto rozhodnutí.“

Na základě hromadných odchodů při projekci v Benátkách nebo v Torontu jsem očekával, že filmové násilí zde bude extrémní a explicitní... A chápu, že pro empatičtějšího diváka, který víc prožívá třeba násilí na zvířatech, to může být nepříjemné. Ale nepřijde mi, že by film šel nějak přes čáru, naopak je v něm oproti knize násilí mírně tlumené... Práce s ním slouží uměleckému záměru a funguje zde dobře.
Martin Šrajer

Hereckou bezvýraznost dětského hlavního hrdiny považuje redaktor za záměr. „Představuje spíš symbol lidského údělu, osudu lidstva, nemá být nějakou psychologicky prokreslenou postavou. Ani nemůže, vzhledem k tomu, že si jako dítě teprve utváří světonázor... Myslím, že to byl koncept a funguje.“

„Z určité odtažitosti a nečitelnosti hlavního hrdiny pramení jistá bezradnost diváka, co si má myslet a cítit. S tím souvisí také to, že Marhoul nepoužil žádnou hudbu… Film není nějakou jízdou na horské dráze, která ve vás neustále vyvolává emoce…, ale nutí nás zaujmout vlastní postoj, ne ten, ke kterému nás vede filmař,“ upozorňuje Martin Šrajer.

Nudné násilí?

Radim Fiala ve filmu Nabarvené ptáče

„Kniha má své přednosti v něčem jiném, než vidí Marhoul a než to dokázal se svými schopnostmi a zkušenostmi natočit a podat... Jako celek to nepůsobí konzistentně,“ hodnotí dílo filmový publicista Daniel Zeman.

Podle něj zde hraje roli přecenění vlastních schopností. „Václav Marhoul do té doby natočil všehovšudy dva snímky: Mazaného Filipa a Tobruk... Nejsou to díla, která by byla nějakým způsobem přesvědčivá v tom kontextu, že zvládne tak silnou látku, jako je Nabarvené ptáče.“

Násilí ve filmu bylo příliš, ale v tom kontextu, že se člověku ohledí a divák po čase otupí… Film má tři hodiny a každá dvacetiminutová kapitola končí nějakým extrémním výbuchem násilí, takže si člověk říká, no dobrá, doba byla taková, ale nemá z toho ten emocionální zážitek... Nabarvené ptáče není násilné v explicitním slova smyslu, ale je v něm násilí příliš a začíná to být nuda.
Daniel Zeman

Zvláště druhá polovina filmu prý opakuje motivy a charaktery, které se objevily už předtím. „Postavy se začínají opakovat a celý děj sklouzává do kolotoče násilí, bizarností, sodomie, takže člověka to udržuje nějakým způsobem v pozornosti, ale říká si, jestli uvidí něco dalšího a nového. V tom Marhoulova vize trochu selhává.“

„Setkal jsem se s názory, že mohlo jít opravdu o tvůrčí vizi a hlavní hrdina měl být jen symbolem procházejícím krajinou... Ale jsou tam i jiné scény, kdy je vidět, že se tvůrci snažili dát mu i nějaké emoce. Ale myslím si, že na to herec buď nestačil, nebo to možná bylo i vedením,“ odhaduje Daniel Zeman.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související