Manželky některých protinacistických odbojářů měly být vymazány z historie. Komunisté snižovali jejich utrpení

Důsledky více než 40 let, kdy komunistické vedení překrucovalo historii – a častokráte i záměrně lhalo o odboji, jsou příběhy těch, kteří měli být z historie vymazáni, drobným poděkováním za všechna ta léta.

Patřily k nim i manželky odbojářů, které se ocitly v roli nepřátel nacistické správy. „Bylo to na základě jejich pokrevní příbuznosti, kdy měly pykat za činy svých blízkých. Rodina i národ mají podle nacistů odpovědnost i za činy jednotlivce,“ vysvětluje host pořadu historička Pavla Plachá a dodává:

„Útěky za hranice po zřízení protektorátu probíhaly poměrně dramaticky a ne všem se podařilo dostat sebou do zahraničí i nejbližší rodinu. Zabití Heydricha v roce 1942 se pak stalo katalyzátorem, přestože perzekuce těchto rodinných příslušníků existovala již předtím: nacisté vytvořili jejich kartotéku, tu doplňovali, někteří byli přímo pod kontrolou nacistů a nesměli se vzdalovat ze svého bydliště.“

Pozice „luxusních vězňů“

Útěk se podařil také agrárníkovi, národohospodáři a odbojáři z organizace Politické ústředí Karlu Ladislavu Feierabendovi. Rodina za to měla zaplatit: do koncentračního tábora byli odvlečeni jeho bratři, otec, manželka Hana i švagrová.

Čtěte také

Margarete Buber-Neumannovou věznili Sověti i nacisté. Proti gulagu jí Ravensbrück přišel jako zotavovna

„Hana i její švagrová Marie byly vězněny jako řadové vězenkyně v Ravensbrücku, pracovala v továrně a do Prahy se vrátila na konci května 1945,“ popisuje historička. Ve stejném koncentráku byla také Marie Krajinová, jejíž manžel – vědec botanik Vladimír, byl také v protinacistickém odboji a skrýval se poté, co mu hrozilo zatčení.

Když byl o dva roky později zadržen, byla jeho žena Marie z koncentráku přivezena a nacistický plán byl využít ji jako „nátlakový prostředek“, aby se od Krajiny dozvěděli klíčové informace. To se nepodařilo, přesto jsou oba do konce války vězněni v pozici tzv. „luxusních vězňů“ – stále se čekalo na prospěch z nich plynoucí, v gestapácké věznici v Terezíně. 

Bagatelizace utrpení

Po válce se především radovali, že přežili a že pomohli vlasti k jejímu osvobození. Ovšem po nástupu komunistů se situace rychle změnila, jak vysvětluje Pavla Plachá: „Zpočátku nikdo tzv. luxusní vězně v Terezíně nezpochybňoval, ale pak to mělo posloužit k politické diskreditaci národního socialisty Krajiny. Věznění Marie mělo být zapomenuto, vymazáno.“

Čtěte také

Nacistická „bestie“ Irma Greseová a „hyena“ Maria Mandlová z Osvětimi

A když v roce 1960 vyšel sborník Ravensbrück, ve kterém byly zachyceny vzpomínky sedmi vězenkyň z Ravensbrücku, byla to těžká rána pro některé vězenkyně.

„Sborník sloužil především aktuální propagandě komunistického režimu. Jeho úkolem bylo vytvářet narativ o komunistech jako hlavních a jediných skutečných odpůrcích nacistů. Bylo třeba se také vypořádat s tím, že v koncentrácích nebyli pouze komunisté, a tak vznikaly pomluvy, které bagatelizovaly utrpení dalších vězňů. Hana Feierabendová dostala nálepku buržoazní paničky a o Marii Krajinové se v daném sborníku vůbec nedočteme.“   

Na „nesprávné“ straně

Dehonsteace může mít různé podoby: pomluvy, vymazání z historie či zamlčení, snížení skutečných činů. Týkalo se to odbojářky z organizace Obrana národa lékařky Marty Hynkové. Po zdařilém útěku jejího manžela do zahraničí byla ona sama zatčena a vězněna nejprve ve speciálním táboře ve Svatobořicích a poté v Ravensbrücku.

Čtěte také

Čeští kápové z koncentračních táborů? Byli to kriminálníci a vynikali brutalitou, popisuje historik

Po válce získala status „pasivní odbojářka“, se kterým se nechtěla smířit a s komunistickou mocí vedla polemiky, že byla odbojářkou aktivní. Podle historičky nešlo jen o nějaké banální pojmenování, protože to pro člověka to mělo velký vnitřní význam. Další výhody plynoucí z tohoto statusu byly zcela zanedbatelné.

Marta Hynková se tohoto ocenění nedočkala, přece jenom bojovala na té „nesprávné“ straně. Podle historičky Pavly Plaché si toto uznání a status Marta Hynková zasloužila a šlo o to, znevážit tento typ odboje, protože tyto odbojové skupiny byly nekomunistické.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy – zda manželky některých protinacistických odbojářů neměly být vymazány z historie, host pořadu historička Pavla Plachá odpovídá: „Ano, měly, ale některé příběhy ještě před tím měly posloužit komunistické propagandě. Příběhy těch, kteří bojovali na špatné straně, tak měly z národního příběhu zmizet. Důsledky tohoto zamlčování a překrucování trvají dodnes, trvalo to dlouho. A pro lidi, kteří to prožívali, to znamenalo velkou křivdu.“

Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy. Připravila ho Ivana Chmel Denčevová.