Mám harfičku já brnkavou aneb Historie českých harfeníků ve světě
Do světa jich odešlo tolik, že se prý kvůli nim na konci 19. století ve východních Čechách vylidňovaly celé vesnice. Dobový tisk je měl za žebravou lůzu, a přesto se díky nim v rodných Nechanicích vystavěly nové domy i ulice. Vyhrávali v Petrohradě i v Šanghaji, dnes jsou ale nechaničtí harfeníci téměř zapomenuti.
„Mám harfičku já brnkavou, brnky, brnky, brnk, jsem harfenicí toulavou a můj starej mi frnk,“ představila se herečka Jiřina Jirásková v nahrávce skupiny Šlapeto jako harfenice, kterých bylo v 19. století po Čechách nepočítaně.
Dobové fotografie z konce století je ukazují jako mladé dívky v nažehlených blůzičkách i staré sehnuté ženy v šátku a sešlapaných botách. Chodily samy i ve skupinách, s houslemi i s harmonikou, vyhrávaly na ulicích i na dvorcích městských činžáků, o venkovských poutích nebo na horských chatách. Do klobouku pak vybíraly desetníky.
Spolu s harfeníky však také putovaly doslova až na konec světa, do Ruska i do Ameriky, na Balkán i do Egypta. Harfeníci z Čech hráli na carském dvoře. V souvislosti s nimi se však píše také o „votrokářství“, žebrotě a kriminalitě.
Cestovatel Enrique Stanko Vráz na takovou „tlupu otrhaných a opilých harfeníků z Čech“ narazil až v Číně a prý se styděl, když začali hrát Kde domov můj…
Dnes se na muzikanty s lidovou harfou můžeme dívat s nostalgií po starých dobrých časech, ve své době to ale byl sociální fenomén, o kterém se zmiňovali i Alois Rašín nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo to tedy byli nechaničtí harfeníci, kde se vzali a jak naopak skončili?
Pro české harfeníky skládal i Mozart
Pro představu, lidová harfa je jakousi zmenšeninou toho „královského nástroje“, který známe z koncertních pódií. Na rozdíl o koncertní harfy, která obsahuje kovové pedály, není příliš těžká. Dala se tedy poměrně snadno přenášet. Harfeníci si ji naložili na záda a putovali s ní i desítky kilometrů denně.
Lidová harfa je jedním z nejstarších nástrojů vůbec, i v Čechách se na ni hrálo odpradávna. Koncem 18. století se však rozšířila tak, že pražské ulice byly harfeníků doslova plné. A ne ledajakých, pro harfeníka zvaného Copánek skládal samotný Wolfgang Amadeus Mozart!
S harfeníky z Čech se setkal na svých cestách i Richard Wagner. Jednu takovou skupinu potulných muzikantů prý zastihl, jak si v příkopě u silnice hrají pro vlastní potěšení Beethovenův septet. S chutí si prý tehdy zahrál s nimi.
Zlatý věk harfeníků v Sudetech
V 19. století mělo harfenictví v Čechách dvě hlavní centra, Přísečnici v Krušných horách a Nechanice ve východních Čechách. Někdejší královské svobodné horní město Přísečnice leželo na staré obchodní cestě z Prahy do Lipska.
Na tomto území hrála významnou roli těžba železné rudy a stříbra. „Stříbrná horečka“ v 16. století umožnila rychlou výstavbu hornických měst. A v nich také vznikaly hornické kapely. Jedna taková byla i nedaleko Přísečnice, v sousedním Jáchymově.
Odtud, a také od provozování církevní hudby, zřejmě pochází mimořádná hudební tradice sudetoněmecké Přísečnice. Hrálo se tu snad v každém domě, stavěly se tu lidové harfy, v 19. století tu fungovala vyhlášená hudební škola a odtud také odcházeli lidoví harfeníci do světa. Přísečničtí muzikanti se dostali do Konstantinopole i k Baltu, do Petrohradu nebo Káhiry.
Nakonec ale Přísečnici čekal zánik. Po 1. světové válce se město začalo vylidňovat a po té druhé skončila většina jeho německých obyvatel v odsunu. V 70. letech minulého století byla na místě Přísečnice vybudována přehrada a zbytky města skončily pod hladinou.
Harfeníci hraběte Harracha
Nechanice ve východních Čechách, západně od Hradce Králové, měly jinou historii. V 19. století patřily k harrachovskému majetku, hrabě Harrach právě sem soustředil správu svého panství a postavil si tu zámek. Byla tu tedy velká koncentrace úředníků a dalších poměrně zámožných lidí. A k jejich životu také patřil bohatý společenský život a provozování hudby.
Podle Jiřího Kleňhy, autora jediné novější studie o lidovém harfenictví v Čechách, se hraním na harfu živilo stále více zdejších lidí. A postupně s ní také zamířili dál, do světa. Pro mnohé z nich se harfa alespoň na čas stala hlavním zdrojem živobytí.
Ke konci 19. století se však z nechanického harfenictví stal doslova byznys. Hudební podnikatelé tu najímali celé skupiny čtrnáctiletých nebo patnáctiletých dětí, nechali je během pár týdnů vyučit hře na harfu, housle nebo harmoniku, a pak s nimi vyráželi na cestu.
Taková cesta trvala až tři roky a skupiny muzikantů se při ní vydávaly do Rumunska, Turecka nebo do Egypta, nechaničtí harfeníci hráli ve Spojených státech, ale především v carském Rusku, kde byli velmi populární.
Jednu takovou cestu si do mapy poznamenal Dvořákův orchestr harfeníků z Nechanic. Vedla z Varšavy přes Minsk, Vjazmu, Kalugu, Tulu, Penzu, Samaru, Ufu, Zlatoust, Kurgan, Petropavlovsk, Omsk, Irkutsk a Čitu až do Charbinu. Harfeníci však hráli i v Gruzii, v Arménii, na Krymu i v Oděse.
A muzikanti, především ovšem jejich impresáriové, si při takových cestách dokázali také vydělat velké peníze. Do Nechanic se vraceli jako bohatí lidé, stavěli si tu nové domy, kupovali hospodářství, někteří se usadili i v Praze.
Konec harfeníků v Čechách
Ne všem se ale tak dařilo. Mezi harfeníky byli samozřejmě tuláci, opilci, zlodějíčkové a prostitutky, o kterých psal dobový tisk jako o lůze. A právě to se stalo na začátku 20. století záminkou k zákazům harfenictví.
Podnět k tomu dal spis velkého kritika lidového harfenictví Bohuslava Gebauera Východočeské otrokářství z roku 1906. Ten spustil negativní kampaň v tisku i vlnu úředního pronásledování harfeníků.
Skutečným důvodem zániku nechanického harfenictví však byla až 1. světová válka, vznik samostatného Československa a sociální změny, které s tím souvisely. Jen z Ruska se tehdy prý domů vrátilo až 7000 lidových muzikantů. Mnozí z nich přijeli společně s čs. legionáři. A doma už pro další provozování hry na harfu nebyly vhodné podmínky.
Staří harfeníci postupně odcházeli a neměli, komu své umění předat. Poslední nechanická harfenice zemřela ve svých více jak 100 letech v 90. letech minulého století.
Dnes sice zájem o hru na lidovou harfu opět roste, jedná se však hlavně o irské harfy s docela jiným repertoárem.
Více se dozvíte v Historii Plus. Poslechněte si ji nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
