Malý reparát k nedělní diskusi o politické situaci

Toto je, jak známo, stále zlobně opakovaná teze ODS, jak jí znovu v krystalické formě pronesl předseda strany Mirek Topolánek v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny, když řekl: "Tato vláda se k moci prolhala bezbřehým populismem a lží". Konec citátu. Jelikož naše nedělní diskuse byla stále sváděna tímto směrem, byl jsem nucen na tu hru přistoupit. I tak se ovšem ukázalo, že faktické argumenty pro prudké obviňování vlády nejsou zdaleka tak horké, neboť zatím jde spíše o některé dosud nedomyšlené návrhy.

To platí zejména o nejčastěji zmiňovaném připlácením pacientů na zdravotní péči do výše 2000 korun ročně. S tím vyšla na veřejnost přímo sebevražedně ministryně Součková, i když i podle ní by k realizaci tohoto návrhu, pokud by byl vůbec přijat, mohlo dojít někdy v roce 2006, tedy v době, kdy ona, ani kterýkoliv jiný sociální demokrat, tento úřad s největší pravděpodobností zastávat nebude. Zdá se tedy, že tento úlet Marie Součkové patří do onoho těžko pochopitelného packalství Špidlovy vlády, s nímž například prohrála svůj povodňový balíček nebo prezidentské volby.

Jenže on je rozdíl mezi packalstvím a vědomými nepravostmi, včetně onoho údajného podvodu na voličích. Ostatně poukazovat na nedodržování volebních slibů je u této vlády lamentace přece jenom poněkud předčasná, neboť má za sebou zatím jen čtvrtinu své předpokládané existence a je to také vláda koaliční, zahrnující výrazné politické protiklady a to dokonce i uvnitř jednotlivých stran. Je tedy nutno dát Vladimíru Špidlovi za pravdu, že žádná z koaličních stran nemůže svůj program splnit na 100% a všichni musí stále hledat programové kompromisy.

Zde ovšem nastupuje další faktor, s nímž jsem se při té nedělní diskusi ocitl poněkud v izolaci. Mám totiž za to, že kontrolovat, jak politické strany plní své programy, je u nás práce poněkud sisyfovská. Uveďme třeba už téměř zapomenutou vehemenci, s níž Unie svobody v roce 1998 vyrukovala s většinovým volebním systémem do Poslanecké sněmovny jako s klíčovou věcí, bez níž si do budoucna nelze představit naší demokracii.

Ve skutečnosti však Unii svobody šlo o to, jak ze Sněmovny vyšachovat obě extrémistické strany, republikány a komunisty. Ovšem když se pak i při poměrném zastoupení podařilo vypudit alespoň republikány a s požadavkem většinového systému přišla ODS, aby se zbavila pro změnu všech malých stran, včetně Unie svobody, unionisté upadli do rozpaků a nakonec svůj předvolební trumf tiše odtroubili. A kolik programových kotrmelců udělala ODS? Od záměrně nesplněné privatizace bank, přes ony slavné mobilizace proti všemu socialistickému, až ke čtyřleté toleranci menšinové socialistické vlády. Od předem neohlášených návrhů na zásadní změny ústavy, až po kotrmelec s přímou volbou prezidenta, jejíž účel po Klausově zvolení už zase zřejmě pominul, a tak dále do nekonečna.

Při tom za všech předchozích vlád, od Čalfy až po Zemana, probíhala v této zemi různorodá, ale permanentní a dosud nepotrestaná loupež. A veřejnost si zvykla hodnotit naše politické činitele nikoliv tolik podle toho, co je napsáno v programech jejich stran, ale podle toho, zda-li oni osobně tu loupež nějak podporují, nebo jsou k ní lhostejní a nebo jí odporují. A nutno říci, že až do Špidlova nástupu jsme viděli převážně jen ty první dvě skupiny. Kdežto za poslední rok se zdá, že alespoň těch nejhorších mafiánů se tato vláda pokouší zbavit. V tom je jí třeba i při sebevětším jiném břídilství držet palce, neboť síly, jimž se postavila, jsou velmi mocné. Ano, tak mocné, jaká je síla nepoctivých peněz, s nimiž ty síly stále jako s hlavním artiklem pracují.

Zde dělící čára prochází nejen středem jednotlivých stran, ale i středem stejně znějících slov. Tvrdí-li například v mnohomluvných rozhovorech dva kandidáti na předsedu KDU-ČSL zcela shodně, že chtějí programově provozovat křesťansko-demokratický konzervatizmus, delegáti, kteří je budou volit, by měli především vzít v úvahu, že jde o dost rozdílné pány Cyrila Svobodu a Miroslava Kalouska a ne o jejich shodná slova.

Pokud jde o ODS, snad si vzpomenete, jak sám Mirek Topolánek vloni řekl, že příliš dlouhé setrvávání Václava Klause v čele strany jim prohrálo volby, ač také zde byl program zcela jednotný. ČSSD naopak získala tím, že svého předsedu vyměnila včas. Politologové se shodují v tom, že tato osobní změna byla pro voliče důležitější, než nějaké volební sliby, chyby. A to přineslo ČSSD oněch 70 mandátů ve Sněmovně. Jenže právě tento úspěch rozšířil i různorodost lidského spektra jejich poslaneckého klubu, čemuž se Vladimír Špidla musí stále přizpůsobovat. Snad bude mít dost síly, aby pod svým pokerským výrazem dovedl trvale zachovat svou původní relativně slušnou tvář. My bychom mu v tom měli ve vlastním zájmu spíše pomáhat, než škodit.