Major Zeman na pranýři

Brabcův osud je prostý a srozumitelný. Přijal roli v seriálu na zakázku z nejvyšších míst. Ze samotného Ministerstva vnitra. V předlistopadové době stačilo vyslovit pouhé slovo "vnitro" (nebo "StB") a v každém hrklo. I ve mně. Dnešní mladí si to už nedovedou představit. Bylo to asi jako kdyby za dávných a ještě zbožných časů dal o sobě vědět sám Kníže pekel.

Tento psychologický, v podstatě magický mechanismus byl bytostnou součástí silového pole, zvaného totalitní režim. Za protektorátu fungovalo stejným způsobem slovo "Gestapo". V literatuře sovětských disidentů jsem se dočetl, že v stalinské i neostalinské říši dokázalo takto zapůsobit pouhé slůvko "oni". - Zkrátka: zadání Ministerstva vnitra se muselo tehdy brát v Národním i v Československé televizi smrtelně vážně.

Napadlo mě, zda je to totéž, jako když se dneska řekne "nabídka, jaká se neodmítá". Tu když odmítnete, přijdete o "těžký prachy", ale dál si žijete podle svého. Hůř je na tom firma, ta nemusí, ale může přijít o perspektivu další existence. Ale i pak se mohou její lidé živit jako většina ostatních. A nemusí se obávat, že to odmítnutí odskáčou jejich děti. - Takže není to totéž. V totalitním režimu jsou všichni v postavení vydíratelných. Ale zpět k panu Brabcovi.

Nevím, nakolik bral onu nabídku jako příkaz. Ale věřím mu, že zprvu netušil, co vše to obnáší. A když začal tušit, bylo pozdě. Původní nabídka se stala imperativním zadáním, z něhož mu bylo nemyslitelné se vyvléci.

To ale, prosím, není příběh výjimečný, nýbrž v té době zcela typický. Ve stejné situaci se ocitl kdokoli, kdo tehdy vyhověl obdobné nabídce. Třeba nabídce vstupu do KSČ. Nebo nabídce funkce v kterékoli z jejích převodových pák, jak se říkalo. Takhle se lidé zaplétali s totalitním režimem. Dělo se tak v masovém měřítku. - Pan Brabec se od nich odlišoval pouze tím, že se zviditelnil na televizní obrazovce a že se ty záznamy dochovaly dodnes. Dělat z něho unikátní ilustraci jen proto, že to sugestivně zahrál, není fér.

Sám jsem tehdy ten slavný seriál nesledoval. Stačil mi jediný díl. Víc jsem se věnoval jeho polistopadové repríze, protože mě překvapilo rozhodnutí programového vedení ČT i údajně pozitivní ohlas významné části veřejnosti. Kdybych chtěl studovat mechanismy totalitní moci, víc by mě zajímalo, co se dělo v myslích tvůrců a kmotrů seriálu a jeho scénáře. A také v myslích všech těch, kdo tehdy zaujatě sledovali obrazovku a nechávali do sebe volně vlévat ideologický jed, a podle toho si utvářet pohled na svět, na dějiny, na společnost.

Nikterak pana Brabce nechválím za jeho herecký zemanovský výkon. On se dnes cítí jako vyvrhel, jako psanec. Nikdo ho prý nechce angažovat. Lidé poznávají na ulici jeho tvář, poznávají mjr. Zemana. Možná, že to tak funguje. Pokud ano, napadá mě i tento výklad jeho dnešních strastí:

Ačkoli je dnes komunistický režim veřejně odsuzován, děje se tak spíše vnějškově. Obávám se, že k jeho důslednému niternému odsouzení nedošlo. Kdyby tak učinili odpovědní šéfové ČT, nenapadlo by je "30 příběhů" reprízovat. A kdyby tak učinila veřejnost, neměla by ta repríza takový ohlas. Protože se ale "sluší" komunistický režim odmítat, vzniká u mnohých niterný konflikt. Naskýtá se však možnost úlevy: postavme na pranýř někoho, kdo je nám modelem tehdejšího neobstání, přesněji: tehdejšího našeho neobstání, a budeme "z obliga". Nebudeme už nuceni se stydět. - V Písmu svatém Starého zákona je tento rituál popsán. Vzali tam skutečného kozla, pak na něho jakoby navěsili své hříchy - a vyhnali do pouště. Tam neměl šanci přežít. Takovými "obětními kozly" se nám stávají ti, co jsou tzv. "na seznamu". Zdá se, že se jím stal i Vladimír Brabec.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .