Lustrační zákony a Poučení z krizového vývoje

Možná to bylo docela instruktivní srovnání: politická náhoda tomu chtěla, že uprostřed týdne rozhodovala Poslanecká sněmovna o tom, zda budou či nebudou dál platit lustrační zákony a o následujícím víkendu jsme si připomněli pětatřicáté výročí publikace tak zvaného Poučení z krizového vývoje. Zmíněný pamflet patří totiž k začátku jednoho z nejsmutnějších období naší moderní historie, k začátku období, známého jako normalizace. Normalizace, rozuměj zglajchšaltování názorů národa, zejména na předcházející období, jímž bylo období tak zvaného Pražského jara - ať už na něj máme jakýkoliv názor.

A jen pro ilustraci: okupování země sovětskou armádou v srpnu osmašedesátého roku - nebereme-li v úvahu víceméně symbolickou a trapnou účast ostatních zemí Varšavské smlouvy - tedy okupování země sovětskou armádou se tehdy muselo nazývat bratrskou pomocí. Ano, bratrskou pomocí, neboť tak se pravilo v Poučení. Pro připomenutí mladším ročníkům, které se v období normalizace nepohybovaly: období nebylo tak krvavé, jako padesátá léta, ale za prvé, bylo přesto okázale brutální - okázale proto, že si bylo jisto svou beztrestností - vůči všem, kdo otevřeně nesouhlasili s režimem, jako byli disidenti nebo účastníci demonstrací. A za druhé, bylo maximálně amorální, protože už nikdo z poddaných nevěřil v bolševismus, ale všichni byli drženi jako rukojmí vzájemným špiclováním estébáků a stranických bossů, kteří už režimu z velké části také nevěřili.

Takže konfrontace - byť náhodná - pokusů o ukončení lustračních zákonů a pětatřicátého výročí publikace pamfletu Poučení nebyla pro zastánce zrušení zmíněných zákonů právě nejšťastnější. Jistě: žádný zákon není úplně dokonalý a lustrační zákony nám mnohé západní země - nemající zkušenosti s totalitními režimy - vytýkaly jako diskriminující a uplatňující zásadu kolektivní viny. S tímtéž argumentuje i sociálnědemokratický poslanec Zdeněk Jičínský, cituji dle Lidových novin: Jako signatář Charty jsem se zasazoval o ochranu lidských práv. Tento zákon je s nimi v rozporu. Vychází totiž z principu kolektivní viny, nikoli z posouzení konkrétní činnosti jednotlivých lidí, konec citátu. Podobného názoru bylo při hlasování v Poslanecké sněmovně, i několik prominentních sociálních demokratů a samozřejmě všichni komunisté. Ti, ostatně, o zrušení lustračních zákonů usilují už léta.

Jenže, každý se musí poznanému zlu nějak bránit, a proto vznikly - v dobré víře - i lustrační zákony. Jak říká v Lidových novinách historik Pavel Žáček: Společnost musí mít obranu před lidmi, kteří byli v totalitním systému na špičkových postech, konec citátu. A právě zmíněné srovnání vyzní - podle mého názoru jednoznačně ve prospěch pokračujících lustrací. Ty byly stanoveny původním federálním zákonem z října roku devadesát jedna, později novelizovaným a doplňujícím zákonem České národní rady z dubna devadesátého druhého roku, později rovněž novelizovaným.

Krutost - píšu ovšem v uvozovkách - posuďte sami. Pozitivně lustrován je každý, kdo byl za předlistopadového režimu příslušníkem Státní bezpečnosti nebo jejím oficiálním spolupracovníkem, dále kdo byl vědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti, vysokým funkcionářem KSČ od stupně okresního tajemníka výše, kdo byl příslušníkem Lidových milicí, členem únorových akčních nebo prověrkových komisí, stejně tak jako členem prověrkových normalizačních komisí po srpnu šedesátého osmého roku, nebo, kdo studoval na vysokých sovětských školách se specializací bezpečnost nebo vnitro. Jedinou - možná - problematickou oblastí, jsou vědomí spolupracovníci STB. Tomuto nařčení je ovšem možno se bránit soudní cestou.

Ovšem pozor! Kdo byl pozitivně lustrován, mohl být nerušeně zaměstnán v tisícerém zaměstnání. V tisícerém zaměstnání, s výjimkou míst vysokých správních a soudních úředníků, vysokých armádních důstojníků, hodností plukovníka počínaje, v Bezpečnostní informační službě, ve vyjmenovaných funkcích policie, ve vyjmenovaných funkcích na vysokých školách, dále vůbec ne ve veřejnoprávních médiích a ve funkcích vedoucích pracovníků v akciových podnicích, kde je většinovým akcionářem stát. Předpokladem pro výkon uvedených pozic zaměstnání v demokratickém státě bylo - a po odmítnutí ukončení lustračních zákonů stále je - právě to, že dotyčný nebude pozitivně lustrován. Dříve jmenované funkce v totalitním, komunistickém státě nesměl zastávat občan od únorových dní osmačtyřicátého roku do 17. listopadu 1989, s výjimkou osmašedesátého roku a začátku roku devětašedesátého.

Námitka poslance Zdeňka Jičínského, že zákony nepostihují konkrétní činnost jednotlivých lidí, je jistě oprávněná. Jenže zkoumat konkrétní činnosti jednotlivých lidí je asi nad síly jakýchkoli komisí, nehledě k tomu, že evidentní výhody, plynoucí z uvedených totalitních funkcí byly za totality tak velké, že je za ně nutno nějak platit. Nehledě k tomu, že všichni měli možnost uplatnit se na hospodářském poli, což většina, kapitálově jistě silných prominentů minulého režimu, pravděpodobně učinila.