Lukáš Jelínek: Zůstane Česko na maďarské cestě i po Orbánově pádu?
Andrej Babiš (ANO) nám na tiskovce po pondělním jednání vlády vysvětlil, že úkolem českého premiéra je být blízko všem ostatním evropským lídrům. Ať už maďarskou vládu vede Viktor Orbán, či Péter Magyar, nebo ať na čele Francie stojí Emmanuel Macron, či Marine Le Penová. Zní to moudře a státnicky. Skutečnost je ale odlišná.
Strany, které se hlásí k národnímu konzervatismu a tradicionalismu, jsou v posledních letech stmelenější než kdykoli předtím. Energii jim mimo jiné dodává razance, s níž globální politiku hněte americký prezident Donald Trump. Společně se zaštiťují suverenitou svých zemí a odporem k zeleným a progresivním politickým proudům.
„Neliberální demokracie“
Na těchto základech byla postavena i česká vládní koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě. Její lídři se v předchozích měsících netajili tím, že za nejvěrnější evropské spojence mají Viktora Orbána v Maďarsku a Roberta Fica na Slovensku.
Čtěte také
O obou se mluví jako o představitelích takzvané „neliberální demokracie“, v níž je oslabována role a zpochybňována pověst nezávislých institucí, neziskových organizací, svobodných médií, ale i justice.
Přestože se na podzim Babiš dušoval, že maďarskou a slovenskou cestou se Česko nevydá, už na ní jsme. Stačí prostudovat některé kroky vlády i legislativní návrhy koaličních zákonodárců. Předseda vlády a hnutí ANO se netají ani tím, že mu nevyhovuje poměrný volební systém, nebo že obdivuje přímou demokracii ve Švýcarsku.
Klientelismus vzkvétá
Stokrát to mohou koaliční politici popřít, ovšem porážka muže, jaký se podle šéfa Motoristů a české diplomacie Petra Macinky rodí jednou za 500 let, je těžce zasáhne. Washington leží daleko a být pečení vaření v Bratislavě by taky působilo nepatřičně.
Čtěte také
Holt se budou muset o to víc snažit najít řeč i s evropskými partnery, kteří nedusí ani vlastní občanskou společnost, ale ani třeba pomoc Ukrajině.
Ke zmírnění jejich rétoriky může vedle Orbánovy porážky vést i opadající Trumpova popularita. Zvlášť když válčením v Íránu ještě víc znejistil svět a po krizi energetické může následovat i čerstvá krize migrační.
Pro Maďarsko, Slovensko a Česko v neposlední řadě platí, že kulturních válek, které jsou mezi trumpovci tolik oblíbené, se voliči nenajedí. Hospodářství dvou dosud nejtěsnějších Babišových spojenců je rozhašené, zato korupce a klientelismus vzkvétá. I to patří k průvodním jevům destrukce demokratického právního státu.
Nestačí jen komentovat průšvihy
Babiš naštěstí není ideologiemi posedlý. Používá je jen jako berličku, jinak se jedná o ryzího pragmatika, který prozíravě vynechal i nedávnou budapešťskou sešlost Patriotů pro Evropu – a poslal na ni raději delegaci složenou z místopředsedů, europoslanců a vedoucí Úřadu vlády.
Proto si může porozumět i s novým maďarským kabinetem a spolu s ním hledat způsob, jak vrátit do evropské hry plnohodnotnou Visegrádskou čtyřku. Zato smutek Motoristů a SPD působí autenticky. Dvojnásob když si uvědomí, že i jejich chvíle slávy se dost možná krátí.
Středopravicová opozice naopak slaví a koalici zlomyslně strouhá mrkvičku. Spíš by si ale měla uvědomit, v čem tkví Magyarovo kouzlo, díky němuž byl úspěšnější než předchozí Orbánovi vyzyvatelé. Nechybí mu charisma, strategické uvažování a v neposlední řadě umí vzít za práci. Má spoustu chyb, na které možná doplatí, dokázal však ve své torně nalézt pevnou maršálskou hůl.
Tu, o kterou se zdejší opoziční předáci teprve poperou. Tedy jestli jim vůbec dojde, že nestačí jen komentovat vládní průšvihy, ale že je na čase konečně vymýšlet i vlastní atraktivní poselství schopné změnit poměr sil na bojišti. Jinak hrozí, že se dál budeme vláčet stezkou, kterou už i Maďaři zavrhli…
Autor je politický analytik
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
