Lukáš Jelínek: Zahraniční politika je výzvou pro Babiše i budoucí opozici

Dál připomíná spíš influencera, který potřebuje neustále něco tropit, aby zaujal. A poněvadž se jedná o muže nezvyklých zálib a nabroušeného jazyka, bavíme se v těchto týdnech víc než o české zahraniční politice o jeho inklinaci ke xenofobii, rasismu a podle mnohých i neonacismu.

Čtěte také

Šibenice pro muže z ambasády? Stojíme si za tím, nejde o lži. Turek to zlehčuje, tvrdí reportér

Neznalost míry ale není jediná Turkova slabina. Diplomacie si žádá šéfa, jenž je plně v obraze. Což Turek, kterého ještě před volbami předseda Motoristů Petr Macinka omlouval coby politického začátečníka, zjevně není.

Před čtyřmi lety překvapivě zapůsobila i nominace Jana Lipavského (tehdy Piráti, dnes za ODS) a prezident Miloš Zeman si tehdy ještě pirátského politika jaksepatří vychutnal.

Na rozdíl od Turka však Lipavský předtím čtyři roky působil jako místopředseda dvou prestižních sněmovních výborů – zahraničního a pro obranu.

Mezi ústavními činiteli

Turek vedle krátkého angažmá v Evropském parlamentu může nabídnout leda zbytnělé sebevědomí. A nedosti na tom. Představme si, že se na pravidelné schůzce ústavních činitelů potkají prezident Petr Pavel, předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD), premiér Andrej Babiš (ANO) a ministr zahraničí Filip Turek.

Čtěte také

Balšínek: Motoristé se chovají pubertálně. Nemyslím si, že Babišova vláda s SPD bude nutně špatná

Co v tomto formátu dokáží vyjednat, když mnohé z nich dělí hluboké názorové i charakterové příkopy?

Odpovědnost jde zejména za Babišem. To na něm záleží, kdo povede poslance a kdo diplomaty. Zatím rýsující se rizika podceňuje a je posedlý představou, že zahraniční politiku obstará sám ze Strakovy akademie a ministr se bude moci věnovat „safari“, jak úředníci z Černínského paláce nazývají méně důležité výjezdy například do exotických destinací.

Kyjev, Tel Aviv, Brusel

Počítejme ale s tím, že realita bude jiná. Premiér s ministrem budou muset fungovat jako tandem, v němž se jeden spoléhá na druhého. O práci nouzi mít nebudou. Ukrajina se dál brání ruské agresi – a bude na novém českém kabinetu, jakou formu pomoci upřednostní.

Čtěte také

Nic levnějšího než muniční iniciativa není. Evropské miliardy se navíc daní v Česku, říká Kopečný

Pod vlivem nenasytného Kremlu bude muset být zefektivněna spolupráce v Severoatlantické alianci, zvlášť když americký prezident Donald Trump tlačí na starý kontinent, aby dokázal stát na vlastních nohách.

Bude-li chtít Česko dojednat jakékoli změny v klimatické, migrační či jiné politice Evropské unie, opět se to neobejde bez pracovitého ministra zahraničí.

Dále tu je snaha rodící se koalice normalizovat středoevropské vztahy a resuscitovat Visegradskou čtyřku. To znamená nejen stavět most mezi Bratislavou a Budapeští na straně jedné a Bruselem na straně druhé, ale také zintenzivnit komunikaci s Polskem.

Naše země se také dlouhodobě angažuje na Blízkém východě, kde má respekt mezi izraelskými i arabskými lídry. Ostatně i ekonomické diplomacie, na níž Babiš sází, bude vyžadovat hodně úsilí.

Zelenáč Turek

Skloubit všechny nároky a úkoly by byla fuška i pro Henryho Kissingera, natožpak pro postpubertálního zelenáče Turka. Už proto by měl uvolnit cestu zdatnějšímu kandidátovi.

Pro partnery „venku“ je podstatná kontinuita české zahraniční politiky. Chceme-li být bráni vážně, nesmíme se ztrapňovat nebo geopoliticky posouvat na Východ.

Politolog Lukáš Jelínek|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Zde vyvstává úkol i pro strany dosluhující vlády a budoucí opozice. Pokud nestojí o to, aby jejich zahraničněpolitické zásluhy zapadly prachem, měly by být připravené podat Babišovi pomocnou ruku. Hlavně tam, kde hrozí, že by se dostal do vleku izolacionalistických radikálů.

Jestli je stále zajímá hráz proti extremismu a západní ukotvení Česka, měly by být aktivní i jinak než jen při glosování Babišových, Okamurových a Turkových patálií.

Autor je politický analytik