Lukáš Jelínek: Výročí, se kterými si v současnosti nevíme rady
Bývaly časy, kdy jsme v květnu museli mít tváře rozzářené na povel. Po Svátku práce přišly na řadu oslavy osvobození Československa Rudou armádou. Kdo se veselit odmítal, měl problém. V posledních letech jsou normou spíš zakaboněné výrazy. Hlavně se bojíme, zda nám není blíž válka budoucí než minulá. Ale i nad tou máme pochybnosti. Nepatřil k jejím viníkům i Sovětský svaz?
Čtěte také
Nebagatelizovali Američané, Britové a Francouzi až příliš dlouho rizika spjatá s Hitlerem? Neprodali nás pak Stalinovi? A nespadli jsme tím z bláta do louže?
Třeba je to úbytkem pamětníků, že nedokážeme oddělit fakta a dojmy, minulost a přítomnost. Naše předky před 80 lety ovládlo nadšení z konce útrap spojených s hitlerovskou tyranií. Osvoboditele nekádrovali, byli rádi, že jim vůbec někdo přišel na pomoc. Nadšeně vítali Rudou armádu, Američany i Rumuny.
Rudoarmějci nám dělají vrásky
Dodnes ve velkém stylu probíhají jen oslavy v Plzni – a na lesku jim letos neubral ani Donald Trump v Bílém domě. Vrásky nám ale dělají rudoarmějci. Nepřišli nás jen zotročit? A nepotvrdili to v roce 1968? Není snad Vladimír Putin jen ztělesněním a vyvrcholením dávných imperialistických choutek Kremlu?
Čtěte také
Mají ale být sovětští vojáci, kteří u nás položili životy, zapomenuti jen kvůli Stalinovi, Brežněvovi či Putinovi? Neužili jsme si retušování moderní historie už dost?
Na vojenskou přehlídku do Moskvy mohou vyrazit jen cyničtí politici, kterým se neprotiví, že si po potřásání dlaněmi s ruskými špičkami přivezou domů na rukou ukrajinskou krev. Kremelským vůdcům přitom na životech jednotlivých vojáků nikdy nezáleželo, vždy je měli jen za poslušný nástroj své politiky.
Tím spíš má smysl připomínat si konec 2. světové války u pomníčků známých i neznámých vojínů, kterými je naše země hojně poseta. Sám u některého z nich vždy v květnu chvíli postojím, popřemýšlím a někdy i položím pár polních květů.
Tiše, bez salv a okázalých proslovů. A už vůbec se netrápím, vzdávám-li hold padlému Rusovi, Ukrajinci, Bělorusovi či Kazachovi.
Někde neslaví. Kvůli Putinovi
I v tom je totiž dějinný paradox. Na mnoha místech v Česku neslaví kvůli Putinovi: Mají za bezcitné klanět se Rusům. Jenže hned druhou nejpočetnější národností v Rudé armádě byli Ukrajinci.
Čtěte také
Klíčový pro osvobození našeho území byl postup prvního, druhého a čtvrtého ukrajinského frontu. A například maršál Malinovskij, po kterém se v Brně dodnes jmenuje náměstí, se narodil v Oděse.
Odbývat zásadní výročí je navíc bezcitné i vůči Čechům, Moravanům a Slezanům, kteří za Československo položili životy, nezřídka coby partyzáni po boku spojeneckých vojsk, nebo i přímo v rámci Svobodova 1. československého armádního sboru na východní frontě, jenž byl začleněn do Rudé armády.
Historie nás každopádně učí, že povinné pocty k ničemu nevedou. Nejlépe vyznívají ty vzpomínkové akce, které jsou spíš menší než větší a je do nich vloženo srdce.
U nich by pak ani letos nemělo chybět oddělení zrna od plev: Rusům, kteří s dalšími národy zúčtovali s nacismem, patří náš dík.
Rusům, kteří plení Ukrajinu, pouze opovržení. A co se naší svobody týká, tak si jí vedle všech možných pochybností naučme v těchto těžkých časech upřímně vážit a radovat se z ní. Už jen proto, že není samozřejmá.
Autor je politický analytik
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
