Lukáš Jelínek: Sociální demokracie se bojí samoty

Jan Hamáček
Jan Hamáček

Dalo se čekat, že vládní spolupráce sociálních demokratů s hnutím ANO časem dostane vážné trhliny. Jen se nevědělo, kdy přesně a čeho se budou týkat.

Divné není ani to, že premiér Babiš zčistajasna zapomíná na koaliční loajalitu a staví se i proti takové standardní věci, jako je usednutí v jednom kabinetu s nominantem ČSSD na ministra kultury, jehož jmenování do funkce přitom sám ještě v červnu prezidentovi navrhl.

Andrej Babiš má výhodnou pozici. Vzpomeňme si, jak v pravidelných intervalech zmiňuje, že by se mu lépe vládlo s pravicovou ODS, kdyby nebyla tak háklivá na jeho osobní kauzy. Místo ní má za spojence sociální demokraty.

Ještě cennější, dvojnásob do budoucna, pak pro něj je opora v prezidentovi, komunistech i Svobodě a přímé demokracii, byť bez jejích hlasů by se mohl obejít – pomůžou-li mu odpadlíci od ODS, Okamury a sociální demokracie.

Tak dlouho Babiš poslouchal, že je slabý premiér, až se rozhodl s oranžovou partnerkou zacvičit. Přitom ještě nedávno vykládal, jak jí to sluší, jak po jeho boku vzkvétá a jak se plní její program.

Ta, co nedokáže opustit manžela

To poslední je do značné míry pravda, ovšem rozhodně se nedá říct, že by z toho ČSSD těžila. Stokrát může Babiš tvrdit, že sociální demokracii pozváním do Strakovky zachránil, a tisíckrát může její předseda Jan Hamáček opakovat, že se loni vydala na nejlepší z možných cest.

ČSSD si vybrala především pohodlí. Řídit s aparátem profesionálních úředníků ministerstva je snazší, než personálně, programově, ale i doslova rekonstruovat Lidový dům. Strana potřebuje dát dohromady vnitřní strukturu, odborné zázemí, marketing, práci se členy i voliči… – a na nic z toho nemá čas a sílu, když se vyčerpává exekutivou a válčením s ANO či prezidentem Zemanem.

Kdyby dala před rokem přednost suché skývě opozice, slyšeli bychom možná o ní méně, měla by ale šanci důkladně se připravit do dalších bitev. Kromě toho by proti sobě měla hnutí ANO, které by realizovalo jiný než její program, takže by si mohla zkoušet důslednou kritiku zleva, včetně návrhů na zásadní zvýšení platů ve veřejném sektoru, minimální mzdy, ale i korporátních daní.

Námitka, že by nebyla s to skoro nic prosadit, je namístě. S vládní většinou za zády se uspokojují voličské zájmy snáz. Pokud ale nechce být ČSSD jednou provždy vázána na hnutí ANO, musí umět kultivovat vztahy s programově nejbližšími týmy. K nim přirozeně patří středoví Piráti a Starostové a nezávislí. Dnes jsou sice slabí, ale v budoucnu se to, především v případě Pirátů, může změnit.

Není tudíž moudré, pokud sociální demokraté nad politickými alternativci, hlásajícími transparentnost a konec starých pořádků, povýšeně ohrnují nos. Co když právě Piráti budou příště těžištěm levicové politiky?

Nebylo by chytřejší obrušovat jejich liberální hrany a hledat společné jmenovatele? To samé platí o Starostech a nezávislých, kteří sice vytrvale kritizují Zemana s Babišem, avšak připouštějí, že se sociálními demokraty mají dost styčných bodů.

Skutečná síla politické strany se nepozná podle toho, kolik toho rok od roku občanům nadělí ze státního rozpočtu, nýbrž podle dlouhodobé práce s voliči, v níž hraje prim budování důvěry, a podle schopnosti rozšiřovat svůj koaliční potenciál, klidně i tam, kam původně nezamýšlela.

Lukáš Jelínek

Ze všeho nejhorší je, když koalice připomíná domácnost, kde těžce zkoušená žena nedokáže opustit manžela, který ji den co den jednu natáhne. Sociální demokracie je na tom podobně. Než zůstat samotná, raději nastavuje jednu tvář Babišovi, druhou Zemanovi a hledá důvody, proč si svých pět švestek nesbalit.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)