Lukáš Jelínek: Poměrné zastoupení by nemělo bránit Filipově konci
Předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip je ve svém živlu. Na každé jeho slovo dychtivě čekají česká i ruská média.
Zatímco v Moskvě je opěvován, v Praze to schytává způsobem, který mu umožňuje prezentovat se před spolustraníky a komunistickými voliči jako oběť revizionistických sil.
Čtěte také
Za léta, která tráví v politice, se naučil pracovat se slovy a jejich odrazem. Tři pražské komunální politiky, kteří pobouřili Kreml a potřebují policejní ochranu, označil za „fašizující“. Nazvat je přímo fašisty si netroufnul, to by už zavánělo soudem.
Podobně Výkonný výbor KSČM ve šroubované formulaci uvedl, že „není snad žádné státní moci, mimo ty kolaborující s myšlenkami autoritářství a fašismem, které by dovolily a připustily hanobení památky svých osvoboditelů z nacistického područí“.
Filip dobře věděl, že se na něj kritici sletí jako vosy na med. Má to vyzkoušené. Naposledy v zimě naznačil, že hackerské útoky proti benešovské nemocnici mají něco společného se spolkem Milion chvilek pro demokracii. Paragraf, který by jej postihl, se ale najít nepodařilo. A tak dál provokuje jedny a za sebou tmelí druhé. Dvojnásob se mu to hodí před sjezdem KSČM, na kterém hodlá obhajovat šéfovskou funkci.
Terč komunistického náčelníka
Čtěte také
Kromě toho je ale také místopředsedou Poslanecké sněmovny. A není divu, že s touto jeho židlí středopravicový tábor třese. Starostové a nezávislí navíc připravili usnesení, kterým by se dolní parlamentní komora od Filipových výroků v ruském tisku distancovala.
Takový krok by měl smysl směrem navenek – aby bylo jasné, že Filip nehovoří za Českou republiku ani její zákonodárné těleso. Dovnitř by ale jen rozvířil debatu, ve které je demagogií nešetřící Filip jako ryba ve vodě.
Mnohem účinnější by bylo vést politické konzultace, kde by na konci bylo Filipovo sesazení z vlivné sněmovní funkce. K tomu by ale opozice potřebovala spojence v rámci vládní koalice, kterou KSČM drží ve Strakově akademii – pochopitelně s výhradou, že se v zahraniční politice názorově rozcházejí.
Čtěte také
Prožíváme malé déjà vu. Vždyť v minulosti proběhl také pokus o odvolání lídra SPD Tomia Okamury z postu místopředsedy sněmovny, spojený především s jeho úvahami nad romským holocaustem. Nepovedlo se. Hlavní argument opakoval, že ve sněmovně platí princip poměrného zastoupení a rozhodující jsou hlasy voličů pro tu či onu stranu.
Razit poměrné zastoupení v rámci parlamentu má cosi do sebe. Pustit k vládě extrémní partaje by bylo čiré šílenství. Ale protože mimo salony, ba v ghettech se jim daří nejlépe, má smysl jejich voličům ukázat, že v parlamentních orgánech jim nikdo práci neupírá. A už vůbec nemá cenu je nutit, aby se držely vládní linie. Zahraniční politika je také politika. I na ni mohou levicoví a pravicoví radikálové nahlížet podle svého.
Z toho ale nevyplývá, že ten či onen flek má připadnout zrovna panu XY. Jinými slovy, komunisté ať ve vedení sněmovny zástupce mají, ale ať se nejmenuje Vojtěch Filip – pokud většina poslanců usoudí, že je zklamal, nebo rovnou zostudil.
Jako první by měli takto začít uvažovat sociální demokraté – jejich předseda Jan Hamáček dává od pokusu o Filipovo sesazení ruce pryč právě s odvoláním na princip poměrného zastoupení. Vždyť nejvděčnějším terčem komunistického náčelníka je už měsíce ministr zahraničí za ČSSD Tomáš Petříček.
Pružná páteř sociálních demokratů vůči Andreji Babišovi ještě jde jakž takž vysvětlit. Být za fackovacího panáka Vojtěchu Filipovi je už ale vrcholem masochismu.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
