Lukáš Jelínek: Politici si systemizaci pletou s personálními a ideologickými čistkami
Když se eufemisticky hovoří o optimalizaci daní, nezřídka se za ní skrývá snaha daňovou povinnost obejít. Podobně se to má se systemizací státní správy. Za vznešeným výrazem najdeme rušení míst a propouštění. To by samo o sobě nemusel být problém, záleží však na tom, kdo a proč ztratí práci a zda tím erár něco získá.
Systemizace se v souladu s legislativou schvaluje každý rok a určuje počet služebních a pracovních míst pro jednotlivé úřady, rozmístění do platových tříd a finanční nároky na platy zaměstnanců. Návrh systemizace musí vláda schválit do 31. prosince. Pokud to nestihne, pracují úřady s počty zaměstnanců a organizační strukturou schválenou pro předchozí rok.
Čtěte také
O štíhlém státu a debyrokratizaci jsme slyšeli už při nástupu vlády Petra Fialy (ODS). Měly se snižovat stavy i rušit instituce. Hora však porodila myš. Ministrům došlo, že někde jim sice ruce přebývají, ale jinde zase chybějí. Stát disponuje zhruba 70 tisíci úředníky, kteří jsou rozeseti i mimo ministerstva – od správy sociálního zabezpečení přes finanční úřady až po veterinární správu. Bez většiny z nich by se státní soukolí zadřelo.
Počkejme si, v co vyústí smělé plány vlády Andreje Babiše (ANO). Ta schválila, že začátkem roku ubyde na úřadech 322 míst, nejvíc na úřadu vlády a ministerstvech financí a průmyslu. Má jít o první vlnu, na níž budou navazovat další. Nedávno zmínil premiér záměr ušetřit na ministerstvech pět procent provozních výdajů.
Zemětřesení v Černínském paláci
Smutnou českou tradicí ovšem je využívat systemizaci k propouštění zaměstnanců, kteří jsou nepohodlní – ať už svými politickými názory, nebo třeba zvykem upozorňovat na nešvary kolem sebe.
Čtěte také
Kdysi mohly partaje plenit veřejnou správu téměř bez omezení. Se služebním zákonem, jenž do značné míry úředníky chrání a úřadům zajišťuje stabilitu, došlo ke zpřísnění pravidel.
Jakkoli je však možnost personálních čistek omezena, není nic snazšího než v rámci systemizace nějaký odbor na ministerstvu zrušit či sloučit s jiným a s přebytečnými šéfy se rozloučit. Babišova vláda se v tomto směru činí vrchovatě.
A jde ještě dál: ruší agendy, které jsou koaličním stranám trnem v oku. Nejdůslednější v tom je předseda Motoristů Petr Macinka. Na ministerstvu životního prostředí mu ležel v žaludku odbor věnující se ochraně klimatu, na ministerstvu zahraničí pak například ochrana před hybridními hrozbami nebo zkoumání globálních rizik.
Čtěte také
Černínský palác čeká hotové zemětřesení, jež zjevně souvisí s odklonem od havlovské hodnotově založené zahraniční politiky a příklonem k pragmatismu, který je pro Motoristy „odkojené“ Václavem Klausem typický.
Sen o ministrech, kteří si do vedení resortů přivádějí pouze několik politických náměstků a pracovníky svého kabinetu, se zvolna rozplývá. Už opět mají snahu kádrovat a sofistikovaně infiltrovat státní správu svou ideologií.
Když politici pojmou slib zeštíhlení vládního aparátu selektivně, takže se část ministrů, zmocněnců či resortních odborů zruší, aby se záhy objevili noví ministři, noví zmocněnci a nové odbory, mohou být mnozí voliči zklamáni. Podstatně větší komplikace ale hrozí, dojde-li k paralyzování státu či oslabení jeho výkonu v oblastech, v nichž má hrát klíčovou roli.
Už proto by neměli politici po volbách na úřadech řádit jako na dobytých nepřátelských územích. Účelová systemizace totiž zavání rizikem, že přinese víc škod než užitku.
Autor je politický analytik
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
