Lukáš Jelínek: Opoziční smlouva inspiruje politiky i po čtvrt století

11. červenec 2023

Neuplynulo ani deset let od návratu naší země na demokratickou dráhu a volení zástupci polili občany ledovou sprchou politického cynismu. V létě 1998 uzavřeli sociální a občanští demokraté Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, kterou si dodnes pamatujeme jako „opoziční smlouvu“.

Dosavadní sliby byly zapomenuty a oheň si podal ruku s vodou. Týmy, jež si dosud šly po krku, našly společný zájem. Oficiální verze jej líčila coby snahu dát České republice pevnou vládu, k čemuž měl vést závazek ODS, že neskolí jednobarevný menšinový kabinet složený úhlavními soupeři z ČSSD.

Čtěte také

Realita však byla pestřejší: došlo k dělbě vlivu v ekonomice i ke snaze změnit mantinely politické soutěže. Velcí a silní měli být větší a silnější, slabí a slabší byli odkázáni do role komparsu.

S následky se potýkáme dodnes. Mnozí voliči neodpustili občanským a sociálním demokratům zradu a začali se poohlížet jinde, další úplně ztratili víru ve smysl voleb. Namísto ukotvení tradičních proudů a přibývání zájmu o členství ve stranách zesílila přelétavá poptávka občanů po protestních, někdy i antisystémových formacích, u nichž se ani tak nehledí na rodokmen či program, jako na tah na bránu.

Od voleb k volbám

Po pětadvaceti letech od selhání Miloše Zemana a Václava Klause jsme se odnaučili vyžadovat od lídrů vize či aspoň nástin, jak bude země vypadat za dvacet či třicet let. Přistoupili jsme na tezi, že se politika dělá od voleb k volbám, čehož partajní sekretariáty zneužívají ostošest – a soustředí se na krátkodobé sliby či jen kritiku těch, co právě drží moc.

Kdo zrovna vládne, nešetří arogancí. Skutečný zájem o dialog koalice s opozicí neexistuje, záleží jen na tom, dát dohromady co nejvíc sněmovních mandátů a převálcovat protivníky. Zájem politiků o ekonomický vliv neklesá, dokonce se relativizuje i potřeba odpolitizování státní správy, takže se vykosťuje například služební zákon.

Čtěte také

U ničeho z toho už ale nesvítí ani Zeman, ani Klaus. Pouze jejich dědici a vykladatelé odkazu. Nemylme se však, k návratu věcí do správných kolejí nestačí izolovat někdejší titány. Jejich vliv i přes občasné mediální aktivity klesá a Petr Pavel pojetí prezidentského úřadu výrazně mění a zcivilňuje.

Typicky českým tancem na politickém hrobě je pak vůle koaličních poslanců ustavit sněmovní vyšetřovací komisi k dění na Pražském hradě za působení Miloše Zemana. Nevěří snad práci Nejvyššího kontrolního úřadu, tajných služeb, policejních vyšetřovatelů a státních zástupců? Ti všichni se totiž už Zemanovým podivuhodným ansámblem zabývali nebo zabývají. Co asi nového zjistí poslanci?

Jistěže nic, což je úděl většiny jejich vyšetřovacích komisí. Jen chtějí být při tom, až se budou rozdělovat medaile za „dezemanizaci“. Víc by jim však slušelo věnovat se tématům, u nichž lze mít pochybnosti o výkonech státních institucí a z nichž lze též vyvodit návrh systémových změn. Jak je to obtížné, ale ukázalo vyšetřování havárie na řece Bečvě. Přehrabovat se ve hradních odpadcích je pohodlnější. Přesně ve stylu politiky dělané na oko, nikoli pro výsledek.

Lukáš Jelínek, komentátor

V chování stranických reprezentantů bychom našli řadu inspirací opoziční smlouvou. V ODS například už opět někteří uvažují o mocensky výhodném holportu s opoziční jedničkou, hnutím ANO. Úplně nejsmutnější však je ledabylý přístup ke skládání účtů voličům. Sliby devalvovaly a nikoho už ani nepřekvapí, když Andrej Babiš či Petr Fiala trhnou kormidlem o devadesát i sto osmdesát stupňů.

Za opoziční smlouvy dýchal jejím aktérům na záda aspoň prezident Václav Havel. Navázat na něj je pro Petra Pavla obtížné. Poslouchat trávu růst zatím neumí, lépe se cítí při podávání sportovních výkonů. S takovou si ale na obrat k zodpovědné politice ještě počkáme.

Autor je politický analytik

Spustit audio