Lukáš Jelínek: O národních zájmech nová koalice mluvit umí. Dostojí jim ale i v praxi?

S kapkou sarkasmu lze jako vrchol úsilí o národní emancipaci vnímat i nominaci předsedy SPD Tomia Okamury do čela Sněmovny. Vždyť to on pořádá „české jarmarky“ a brání nás před „chirurgy z dovozu“. Neměl by si ale raději s koaličními partnery opakovat slova Tomáše G. Masaryka, že „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným“?

Čtěte také

Petr Fischer: Obrana nebude pro vládu patriotů a vlastenců priorita číslo jedna?

Smutné také je, jak často politici stavějí české zájmy do protikladu se zájmy evropskými. Co chvíli slýcháme, že je nutné zastavit „diktát z Bruselu“, jednou přetavený v emisní povolenky, podruhé zase v migrační pakt.

Rodící se koalice se takřka výhradně soustředí na negativní vymezení národních zájmů. Tomu či onomu chce zabránit, ale o tom, co by ráda prosadila, mlčí. Bylo by přitom logické chtít od ní slyšet, jak lépe rozlouskne migrační oříšek nebo jak jinak omezí negativní dopady klimatické změny.

Máme ale smůlu: pro politiky je pohodlnější obranářský přístup – a tak mluví o tom, co budou hájit, ne prosazovat.

Neproduktivní národovectví

Již před více než sedmnácti lety ve vysílání Českého rozhlasu 6 publicita Jiří Ješ poznamenal, že „je příznačné, jak málo o českých národních zájmech mluvíme ve smyslu ofenzivním – to jest v souvislosti s maximálním informováním světa nejen o tom, čeho Češi dosáhli v minulosti, ale i čím můžeme obohatit lidstvo v době současné“.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Fronta na vedení sněmovních výborů

Od časů, kdy jsme balancovali nad propastí neproduktivního národovectví, ba nacionalismu, jsme učinili notný krok vpřed. Dnes už v ní jsme, takže nikoho nepřekvapí, když od části stran vyjednávajících o vládě slyšíme, že je v českém zájmu omezit či ukončit participaci na evropském integračním procesu, rezignovat na vojenskou podporu Ukrajiny nebo zapomenout na očišťování ovzduší.

Podle této optiky je v našem národním zájmu obehnat český dvorek plotem nebo rovnou ostatním drátem, nikoho sem nevpouštět, diplomaticky to hrát na všechny strany včetně té východní, a vesele trandit v autech se spalovacími motory jako za starých dobrých časů…

Co si o nás pomyslí okolní svět, je vedlejší. Bude smrádek, ale teploučko. Pověst potížistů překousneme. Hlavní je potlesk domácího publika.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Sněmovna už dlouho nebyla takhle divoká. Čekejme útoky na klima, vědu, covidové dezinfo i absolutní výmysly

Jenže takto si zakladatelé Československa naši státnost a uchopení národa nepředstavovali. V oblasti demokracie, občanských a sociálních práv jsme i přes spoustu slabin byli tenkrát vzorem. Dnes nám postačí hrát ve stínu při zdi. Na to můžeme doplatit ztrátou vlivu.

Václav Havel v roce 1997 v Rudolfinu prohlásil: „O identitě státu či národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání. A z její ztráty se strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že je to veskrze zvrácené pojetí identity. Identita je určitý výkon, určité dílo, určitý čin.“

Politolog Lukáš Jelínek|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Tato Havlova slova by si měl vzít k srdci přinejmenším Andrej Babiš. Vybudovat a proslavit byznysové impérium se mu povedlo. Chce-li být premiérem, na kterého budeme v dobrém vzpomínat my i naši partneři, měl by přemýšlet, čím se Česko blýskne. Pak stoupnou akcie českého národa v zahraničí a zesílí i naše hrdost.

Být pořád jen brzdou nám nepomůže. Klíčovým českým národním zájmem je stát se jedním z evropských motorů. Pouze tak nás čeká cesta na voze a nikoli za vozem.

Autor je politický analytik