Lukáš Jelínek: Když vyschne Sázava

Zámek Světlá nad Sázavou

Pohromou pro přímořská letoviska je příchod nekončících dešťů. V českém vnitrozemí je těžkou ranou pro turistický ruch táhlé období sucha.

Pohled na vysychající řeku Sázavu vyvolává téměř slzy. Ten tam je cvrkot vodáků co chvíli doprovázený pozdravem „Ahóóój!“, který druhdy v televizi nenapodobitelně zpopularizoval Rusnokův ministr Zdeněk Žák. Líto je vám ryb ve vyhřátých korytech i provozovatelů poloprázdných kempů na březích.

Před vedrem se dá leda na chvíli utéct do památek, jich máme naštěstí požehnaně, do lesů s vlídným stínem, nebo do hospod s pěnivým mokem. Během třídenního putování středním Posázavím jsem stihl všechno. Mými základnami se postupně stala tři nedaleko od sebe rozesetá města – Světlá nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou a Zruč nad Sázavou.

Čtěte také

Z každého na vás dýchne historie dávná i nepříliš vzdálená. Všudypřítomná je husitská tradice, stejně jako stopy po židovské komunitě. Dojde vám, že i zde kdysi přinášela život právě řeka.

K ní se vázal obchod, na ní závisely četné mlýny, ona byla důležitá pro skláře. Města podél Sázavy mají svůj originální ráz, z každého však cítíte řemeslný um a pýchu na to, kde právě lidé žijí.

Výmluvné jsou třeba ledečské měšťanské stavby nebo typický prvorepublikový hotel v půvabném funkcionalistickém stylu. Svá nejlepší léta má zjevně za sebou, ale necháte-li pracovat fantazii, vybaví se vám časy, v nichž dovolenkující pan továrník s panem ministerským radou hrávali billiard a paní lékárníková s paní poštmistrovou upíjely víkendovou kávičku.

Na řadě míst Vysočiny klesly průtoky v řekách na minima, kupříkladu na Sázavě u Stvořidel nedaleko Ledče nad Sázavou

Všechna tři města se mohou pochlubit dominantami v podobě zámků. Z toho ledečského ještě nevymizel ani hradní ráz – dýchá z něj raná gotika a baroko. Ve Světlé zas vládne empír a novorenesance.

Největší pozornost jsem věnoval nově zrekonstruovanému zámku ve Zruči, jehož část slouží turistům a část radnici. Uprostřed nádherné zahrady nad městem najdete skvost, z nějž dýchá dobová atmosféra.

Čtěte také

Jen styly se trochu tlučou. To proto, že hraběnka Emma, která se v druhé půlce 19. století přivdala do rodu Schebků, byla eklektickou osobností, jež tu dala při přestavbě zelenou neorenesanci, tu pseudogotice, tu okázalým prvkům z antiky.

Podepsalo se to i na poválečném osudu zámku. Než byl uznán za památku hodnou ochrany, došlo k téměř absolutnímu rozkradení inventáře. Co v něm uvidíte teď, tvoří předměty přivezené odjinud, cennosti zachráněné Schebky nebo část lupu, který kajícně vrátili účastníci rabování či jejich potomci.

Na stavby zámeckého rázu narazíte v tomto kraji téměř na každém kroku. Když třeba opustíte řeku, svezete se motoráčkem směrem na Kutnou Horu, po chvíli vystoupíte a po turistické značce se vydáte zpět do Zruče, v jednom okamžiku po asfaltce krásně opravené za peníze z evropských fondů kolem dokola obcházíte soukromý zámek ukrytý kdesi za vysokou zdí. Ještě víc se vám ale vryjí do paměti selská stavení čnící nad členitými údolími, v nichž ve stínu jehličnanů i listnáčů dozrávají lahodné lesní plody.

Zámek ve Zruči nad Sázavou po rekonstrukci znovu otevřel své brány veřejnosti

Ty jsou nakonec lepším osvěžením než pivo, z něhož se vám v těch třicítkách stejně hned zamotá hlava. Ale nebojte, i jeho je ve svérázných místních hospodách víc než vody v mělké Sázavě. Naštěstí kouzelný kraj na pomezí Vysočiny a středních Čech, rozprostírající se jen kousek od páteřní dálnice, skrývá četné atrakce i na suchu.