Lukáš Jelínek: Kdo se bojí justičních mlýnů?

Dosluhující pravice se chopila jen té první – a stala se vášnivou zastánkyní parlamentních procedur, jimiž donedávna arogantně pohrdala. TOP 09 a ODS pravděpodobně předpokládají, že když budou excelentně hrát tuto roli, zapomene se na počátek dosud nejvážnější české vládní krize. Tehdy jsme se dozvěděli o zneužití jedné z tajných služeb, dlouhých prstech kmotrů a kriminální povaze některých politických obchodů.

Policisté již vyvrátili fámy o dobývání se beranidlem do domu ředitelky sekretariátu premiéra Nečase Jany Nagyové i o údajné nadúrodě mužů v kuklách. Jednoznačně zaznělo, že dožadování se přednostních, průběžných a nadstandardních informací o rozpracovaném případu, jež přišlo od šéfů vlády a Sněmovny, Petra Nečase a Miroslavy Němcové, bylo neoprávněné. Zákon jasně říká co, kdy a jakou formou mají policisté a žalobci sdělovat - a podle toho se chovali.

Okázalý pokřik o justičním státu spustil ministr financí Miroslav Kalousek. Nacvičené to má již z aféry exministryně obrany Vlasty Parkanové. Nejvíc mu vadí zatčení modrých trafikantů. Prý se nejprve vzdali mandátu a až pak, po čase, nezávisle na svém ústavním kroku dostali – coby experti – od Kalouska nabídku na angažmá v orgánech firem s účastí státu. Co na tom, že uniklé odposlechy popisují situaci trochu jinak: vyjednávání už na kongresu ODS a částečnou Kalouskovu neochotu vydírání (což je termín Karla Schwarzenberga) vyhovět.

Advokát Václav Láska za přikyvování bývalého detektiva Zdeňka Ondráčka se poté 23. června v televizi Prima Family neudržel a prohlásil, že je pro něj těžko pochopitelné, že ministr české vlády se „chová jako zkušený zločinec, nespoléhá se prostě na žádné akademické diskuse o tom, co je a co není trestný čin, ale rovnou lže.“ Poselství celé kauzy pak nejlépe shrnul právní filozof Jiří Přibáň, když pravil: „Jestli se podaří zničit politiku, ve které poslanci věří, že svůj hlas v parlamentu mohou libovolně prodávat nebo ho využívat k vydírání, pak by to bylo jen dobře.“ Tolik Jiří Přibáň.

A jakou reakci od svých volených zástupců očekávají občané? Napadání a perzekuci orgánů činných v trestním řízení, nebo odstranění korupčního podhoubí politiky?

Není nejspíš náhoda, že pravice couvá od podpory novely zákona o státním zastupitelství, který přitom vznikl na „jejím“ ministerstvu. Nabytého sebevědomí policistů a justice se zalekla: Považte, oni už nejdou jen po opozici! Odpovědí by ale nemělo být pouze zákonné posílení státních zástupců. Mafiány by určitě nepotěšil ani kvalitní zákon o státní službě či norma podmiňující platnost smluv státu, respektive obcí, se soukromými subjekty zveřejněním na internetu.

Mnozí vznášejí otázku, kdo pohlídá hlídače, a upozorňují, že ani justice není svatá. Pokusme se však o jiný pohled. Přes dvacet let zde měli nejen ekonomové, ale i šibalové náskok před právníky. Co takhle teď chvíli „pozitivně diskriminovat“ policisty, žalobce a soudce? Mají spoustu rozdělané práce, včetně klientelistických sítí pánů Janouška a Rittiga, a byla by škoda je brzdit jen proto, že se tentokrát porozhlédli v těch nejvyšších politických patrech.