Lukáš Jelínek: Babiš je s koalicí spokojený, přesto celé čtyři roky vydržet nemusí
Andrej Babiš nevynechá žádnou příležitost, aby zdůraznil, jak dobře se jeho hnutí ANO po boku Motoristů sobě a hnutí SPD vládne. Prý je to s někdejšími koalicemi se sociálními demokraty a lidovci nesrovnatelné.
Čtěte také
Věřme mu, ví, co říká. Je rozdíl, když se spojíte se stranou, která má exekutivní zkušenosti a bazíruje na programu, a se subjekty, které se do nejvyšších politických pater podívaly poprvé a nedělá jim problém vyměnit program za křesla a loajalitu k premiérovi.
Proto také už Motoristé „nehlídají“ Babiše, například aby nevršil rozpočtové deficity, nýbrž plnění programového prohlášení vlády, jež přitom vychází takřka zcela z plánů hnutí ANO.
Tolerance libůstek
Kdyby bylo podle SPD, došlo by k prudkému trhnutí kormidlem především v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Motoristé se zase jevili jako zástupci přísné friedmanovské ekonomické školy, pro něž je alfou a omegou rozpočtová odpovědnost.
Čtěte také
Jenže jedni i druzí jsou ve vládě pouze proto, že jiné partnery Babiš nenašel. A jelikož je ve Sněmovně jejich váha malá, odpovídá tomu i vliv na vládní politiku.
Aby ale byl v koalici klid, toleruje jim Babiš některé jejich libůstky. A tak Motoristé provokují prezidenta, neziskovky, environmentalisty a občanské aktivisty, zatímco SPD se soustředí na útoky proti Ukrajincům a dalším migrantům nebo se pokouší vrtat do očkovací strategie.
Premiér je občas okřikne či postaví do latě, zejména když hrozí sešup pověsti Česka před zahraničními spojenci. Víc ale nezmůže. Vždyť se bez Okamury s Macinkou neobejde. Dávno minula i chvíle, kdy se dalo uvažovat o možnosti, že by Babišovu jednobarevnou menšinovou vládu tolerovala některá ze stran středopravicové opozice.
Drolení koalice
Přesto drolení koalice hrozí. Ani ne tak u Motoristů. Ti patrně chápou, že jejich exkurze do Strakovy akademie s tímto volebním obdobím nejspíš skončí.
Čtěte také
To, čím byli před volbami zajímaví, odhodili a dnes už nabízejí zboží, které může volič nakoupit u Babiše či Okamury. Proto je pravděpodobné, že se sami z vlády netrhnou. Jinak by ostatně neplnili resorty, jež jim byly svěřeny, svými členy, příznivci a sponzory.
Komplikovanější to je s SPD. Tomio Okamura se ve funkci předsedy Sněmovny pohodlně uvelebil. Zároveň si střídavě hraje na koaliční tlampač a koaličního potížistu. To například, když Babišův kabinet upřednostní před požadavky SPD naše závazky partnerům v Severoatlantické alianci nebo Evropské unii.
Ani Okamura se nemůže chlubit tím, že by vládě stanovil program. Obstaral jí ale národně konzervativní ideologii, která je typická pro podobné antisystémové strany napříč starým kontinentem.
A vyhovuje i Babišovi, k jehož politickým vzorům patří Donald Trump, Viktor Orbán či Robert Fico. Podle nich se také koalice snaží oslabovat ústavní systém brzd a protivah i obyčejnou veřejnou kontrolu či mediální dohled nad vládními aktivitami.
Mráčky na koaliční obloze
Jenže radikální a populističtí politici jsou nuceni číst lidem z tváří ještě pečlivěji než ostatní. Když potom třeba SPD usoudí, že může příklonem k establishmentu o významnou část voličů přijít, setsakramentsky dobře si spočítá, jestli jí stojí za to dělat Babišovi křoví.
Zvlášť když Okamurův sněmovní klub je konglomerátem vícero stran a politických individualit. A takový Jindřich Rajchl by se stranou PRO nepochybně ochotně od SPD vůdcovství na extrémní pravici převzal.
Trpělivost může dojít i Babišovi. Už teď jeho nervy dostávají zabrat. Jenže krach koalice by byl přiznáním politické chyby, ba neúspěchu – a to on nedokáže. Raději bude stavět Potěmkinovy vesnice a líčit, jak je soužití s Motoristy a SPD harmonické.
Stará politická zákonitost však říká, že první rok koaličního vládnutí vždy probíhá nejhladčeji. Ale čím blíž budou sněmovní volby, tím víc mráčků na koaliční obloze spatříme.
Autor je politický analytik
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.


